Kniha se mi líbila. Je vhodná také pro děti a určitě by také tato kniha mohla být zařazena do povinné četby na základní školy. Stylem jakým byla kniha napsaná, je pochopitelná a srozumitelná i pro mladší čtenáře a osobně si myslím, že touto přijatelnou formou se děti mohou dozvědět o Holokaustu.

Nepochybně je velmi dobře, že Fumiko Išioka založila Tokijské centrum pro studium holokaustu. Jejím cílem bylo, aby také japonské děti byly obeznámeny s holokaustem, chtěla jim vysvětlit, co všechno tento proces obnášel, samozřejmě šetrně, aby to bylo stravitelné pro děti. Oceňoval jsem, že se začala zajímat o minulost Hany Bradyové a nevzdávala se, pokud nastaly nějaké překážky. Pokud se dozvěděla nějaké nové informace, ihned je sdělila dětem, které vyučovala a ty byly rády, čekaly na každou novou informaci. Je fajn, že Výstava Holocaust dětskýma očima zaujala japonské děti včetně dospělých a také japonské děti založily skupinu s názvem Malá křídla, jejichž cílem byla osvěta mezi lidmi o tématu holokaustu.

V knize se vyskytovaly smutné okamžiky, které byly pro Hanu velmi bolestivé. Když jsem pročítal tyto události, bylo mi smutno.

Příběh Hany mne dojal a zasáhnul mě. Ke konci knihy jsem měl slzy v očích..

V knize se vyskytovaly také fotografie a různé dokumenty, které ještě více podtrhávaly atmosféru skutečného příběhu. V knize také nalezneme obrázky, které namalovala Hana. schovat popis