Knihu jsem poprvé objevila díky početným recenzím ostatních blogerů. Zaujala mě nejen svojí obálkou, která je jednoduchá, obyčejná, pěkně laděná, ale i samotným příběhem. V anotaci se píše, že jde o příběh Finche a Violet. Příběh o lásce, o životě, o jeho těžkostech. Po těchto frázích jsem čekala něco na styl románu, něco o boji o život a podobně, ale rozhodně jsem nečekala toto.
Už od začátku na mě kniha působila hodně depresivně, protože se týkala opravdu depresí, chmurných myšlenek, špatných nálad. Především díky Finchovi a jeho úvahám. To on byl ten na rozcestí, ten, který viděl temnotu. Violet naopak byla na začátku temnoty, nebyla jí příliš ovlivněná. A tak, když se potkali, bylo pro ni jednoduší začít žít znovu než pro něj. Oba hlavní hrdiny jsem hodně chápala a rozuměla jsem jim. Ne, že bych měla vyloženě jejich zkušenosti, ale vím, jaké to je mít, některé jejich pocity. Ale to určitě ví víc jak polovina planety.
Na začátku knihy se potkají, oba rozpolcení, oba na pokraji, nevědí jak dál. Ji deprimuje ztráta blízké osoby, ho zase naopak pocit, že je sám. Tím, že se setkají, zažívají krátké osvícení a zdá se, že se může vše zpravit. Jsou spolu šťastní a jsou pro sebe oporou. Pomáhají si a společné chvíle jsou jako lék. Violet se snaží povznést nad smutné události, ale Finch je bohužel ovlivněný svojí minulostí, svoji rodinou. Takže to pro něj není tak snadné. A postupně se zase ztrácí.
Už asi v polovině knihy jsem pochopila, co bude následovat. Něco, co jsem rozhodně vůbec nečekala a nechtěla si připustit. Konec, ve který snad nikdo nedoufal a nepřál si ho. Protože ne každý dokáže své démony porazit, ne každý zůstane mezi námi. Na příběhu je krásně vidět, jak může člověka ovlivnit každá maličkost, každá událost, každé vyřčené slovo (protože se vše nabaluje na sebe). To, jak si daného člověka všímá okolí. Nebuďte slepí a všímejte si lidí okolo sebe. Nejste jediní, kdo má problémy a kdo potřebuje pomoci. Kdyby se lidé více věnovali svému okolí, nemuselo by docházet k takovým věcem. Ale jak už to tak bývá, největšími slepci jsou pro nás ti nejbližší.
Krásný příběh ze života, ze kterého by se měla většina lidí poučit. Můžu jen doporučit, pokud ovšem nemáte strach z toho, že by vás to moc ovlivnilo nebo spustilo depresi... Myslím, že knihu nejlépe pochopí ti, kteří jí jsou blíže, než ostatní...
Recenze
Příběh a vlastně celá kniha mě chytla za srdce a nepustila. Prožívala jsem příběh Finche a Violet a moc jim to přála. I když jsem tušila jak kniha dopadne, stejně jsem oběma fandila a prožívala s nimi jejich životy. Opravdu dobré čtení.
Obálka knihy se mi také moc líbila. Nápad s hlavními hrdiny je vtipný a její spojitost s příběhem v knize je také originálně pojatá.
Celkově se mi kniha opravdu hodně líbila. Byla jsem mile překvapená a jsem ráda, že jsem si knihu přečetla
Už od začátku na mě kniha působila hodně depresivně, protože se týkala opravdu depresí, chmurných myšlenek, špatných nálad. Především díky Finchovi a jeho úvahám. To on byl ten na rozcestí, ten, který viděl temnotu. Violet naopak byla na začátku temnoty, nebyla jí příliš ovlivněná. A tak, když se potkali, bylo pro ni jednoduší začít žít znovu než pro něj. Oba hlavní hrdiny jsem hodně chápala a rozuměla jsem jim. Ne, že bych měla vyloženě jejich zkušenosti, ale vím, jaké to je mít, některé jejich pocity. Ale to určitě ví víc jak polovina planety.
Na začátku knihy se potkají, oba rozpolcení, oba na pokraji, nevědí jak dál. Ji deprimuje ztráta blízké osoby, ho zase naopak pocit, že je sám. Tím, že se setkají, zažívají krátké osvícení a zdá se, že se může vše zpravit. Jsou spolu šťastní a jsou pro sebe oporou. Pomáhají si a společné chvíle jsou jako lék. Violet se snaží povznést nad smutné události, ale Finch je bohužel ovlivněný svojí minulostí, svoji rodinou. Takže to pro něj není tak snadné. A postupně se zase ztrácí.
Už asi v polovině knihy jsem pochopila, co bude následovat. Něco, co jsem rozhodně vůbec nečekala a nechtěla si připustit. Konec, ve který snad nikdo nedoufal a nepřál si ho. Protože ne každý dokáže své démony porazit, ne každý zůstane mezi námi. Na příběhu je krásně vidět, jak může člověka ovlivnit každá maličkost, každá událost, každé vyřčené slovo (protože se vše nabaluje na sebe). To, jak si daného člověka všímá okolí. Nebuďte slepí a všímejte si lidí okolo sebe. Nejste jediní, kdo má problémy a kdo potřebuje pomoci. Kdyby se lidé více věnovali svému okolí, nemuselo by docházet k takovým věcem. Ale jak už to tak bývá, největšími slepci jsou pro nás ti nejbližší.
Krásný příběh ze života, ze kterého by se měla většina lidí poučit. Můžu jen doporučit, pokud ovšem nemáte strach z toho, že by vás to moc ovlivnilo nebo spustilo depresi... Myslím, že knihu nejlépe pochopí ti, kteří jí jsou blíže, než ostatní...
Violet je populární dívka, která se na všechny usmívá, ale uvnitř sebe se souží depresemi a výčitkami ze smrti její sestry. Finch je pro všechny ze školy "ten divný" a šikanovaný hoch, který trpí extrémními výkyvy nálad, za které ale nemůže.
Je fascinován smrtí a několikrát se o ni i pokusí, až do doby, kdy se začne přátelit s Violet a jeho deprese se pomalu zlepšují. Nebudu Vás zdržovat detaily, ale ujišťuju Vás, že konec, který následuje, by Vás ani ve snu nenapadl.
Doporučuji :D
Obdivuji autorku a její odhodlání sepsat tento příběh, protože si mnohým prošla. Ne každý má tu odvahu čelit vlastním duchům. Minimálně nám trvá, než k tomu sebereme odvahu.
Nechci sem psát spoilery, přestože jsem si jistá, že spousta z vás knihu nebo alespoň film zná.
Zda-li existuje instantní láska mezi dvěma lidmi, kteří k sobě prostě patří, nevím. Nemůžu říct, nezažila jsem. Je to jako to puzzle, hádám. Někdo ten druhý dílek prostě najde a všechno zapadne na své místo. Ten správný člověk vás přijme se všemi každodenními démony a nejistotami. Pomůže vám a vy pomůžete jemu. A pak jste šťastní. Nebo taky ne...
Občas se stane, že démoni jsou příliš silní a vám nestačí ani ta síla od druhého člověka. A občas se stane, že jste natolik silnější než vaši démoni, že druhého člověka přesvědčíte, že už se starat nemusí. A on pak odejde. A vy ztratíte půdu pod nohama a také odejdete. Jinam. A on pak kráčí vlastní cestou a trvá mu, než myšlenky dostihnou to správné místo v hlavě. Pak už je pozdě. Chce se vrátit, chce odčinit své zapomnění a lhostejnost, ale nemůže. Protože pak už je konec. A jemu nezbývá nic, než se s tím časem vyrovnat. Ale už je navždy změněn. Navždy už si bude říkat "co kdyby". Ale čas jen rány zacelí. Pořád zůstávají jizvy.
Uf, dává to někomu smysl? Kdo má ten příběh v hlavě, to asi pochopí.
Kniha mě chytila za srdce, možná proto, že jsem se kdysi potýkala s podobnými problémy, a s lidmi, kteří si jich nevšímali nebo je vidět nechtěli. Spoustě věcem a situacím jsem však mohla jen přihlížet, protože je neznám. Nevím, jak reagovat. Možná byl příběh moc živý, moc skutečný, abych pochopila. Možná chápat nechci.
Co se stylu psaní týče, dodám trochu objektivity. Kdyby to bylo psané v minulém čase, líbilo by se mi to víc. A nějaké scény mi scházely. Jinak to byla síla.
Skvělá kniha, moc doporučuji. Ale rozhodně nedoporučuji film na Netflixu...