Druhý svazek esejů I. Bachmannové představuje jádro
jejího kritického díla. Tvoří ho úvahy zaměřené na literaturu, na
filosofii a na hudbu, tedy obory, jimž věnovala specifický zájem a
v nichž mohla rozvinout své mimořádné schopnosti snoubící pronikavý
intelekt s krajní citlivostí. Literatura...
číst celé
Druhý svazek esejů I. Bachmannové představuje jádro
jejího kritického díla. Tvoří ho úvahy zaměřené na literaturu, na
filosofii a na hudbu, tedy obory, jimž věnovala specifický zájem a
v nichž mohla rozvinout své mimořádné schopnosti snoubící pronikavý
intelekt s krajní citlivostí. Literatura byla jejím celoživotním
údělem a měla rovněž potřebu ji pro sebe poetologicky reflektovat,
filosofii vystudovala (studia zakončila rigorózní prací, jež je
kritickým rozborem existenciální filosofie Martina Heideggera) a
hudbou, jíž se původně chtěla věnovat, se zabývala již od mládí (a
také mj. napsala několik libret, kdy spolupracovala se skladatelem
Hansem Wernerem Heinzem). Literatuře je věnováno nejvíce prostoru –
zprvu se v rozhlasových esejích obracela k představitelům evropské
moderny Robertu Musilovi, Marcelu Proustovi a Franzi Kafkovi,
později se v recenzích či vzpomínkách přenesl její zájem na
současníky (Sylvia Plathová, Thomas Bernhard, Witold Gombrowicz,
Giuseppe Ungaretti). Vyvrcholením literárněkritické reflexe jsou
Frankfurtské přednášky – pět přednášek o literatuře, které pronesla
v semestru 1959/1960 na univerzitě ve Frankfurtu. Z filosofické
oblasti jsou velice podnětné její eseje o Ludwigu Wittgensteinovi a
Simone Weilové, oblast hudby zastupují mj. úvahy Hudba a básnictví,
poznámky o vzniku libret, oslava hudby (poetický text Podivuhodná
hudba) i lidského hlasu (Pocta Marii Callas).
schovat popis
Recenze