Recenze Hra na spoustu bubínků

Povídkový soubor Hra na spoustu bubínků bychom mohli charakterizovat slovy samotné autorky, jež v povídce Ostrov ústy svého hrdiny říká: „Já se však domnívám, že takové ‚podivné věci‘ jsou potřebné i pro ty, kteří se jim zuby nehty brání. Ukazují totiž, kde jsou hranice skutečnosti, jsou to události na rozhraní mezi tím, co je, a tím, co být může. V tomto smyslu zbystřují naši pozornost, jsou to bubínky, jejichž monotónní zvuk nás udržuje ve stavu bdělosti.“ Všechny povídky – jinak velmi různorodé co do děje, hrdinů, prostředí i doby – se více či méně zřejmým způsobem na tomto rozhraní odehrávají. V tom Tokarczuková navazuje na svou předchozí tvorbu, jež bývá často označována jako magický realismus. Nová je v této knize šíře záběru, různorodost příběhů z minulosti i současnosti, postav, z nichž každá mluví jiným hlasem, buší na jiný bubínek, třebaže v konečném efektu všechny hlasy souzní. schovat popis