Je mi třicet. Zažil jsem docela dost šílených věcí. Krájel jsem chleba, utíral prach, jel autobusem, viděl psí hovno na ulici atd. Nic z toho mě ale nemohlo připravit na to, co je uvnitř této knihy. Vlastně, nemyslím si, že by někdo vůbec mohl být připraven na tuto knihu, leda že by si každé páteční ráno dopřával orál od svého bígla, zatímco mu sousedův vepř rozrážel hráz. A to nemluvím o rybnících. Hrad oběti začíná jako vcelku klasická, velmi švihlá, silně existencionální pornografická novela, která by se dala přirovnat k Henrymu Millerovi v nejlepších mrdech a rýmech. Jenže poté se hlavní hrdina dostane na ostrov kde má hraběnka hrad a jen velmi zřídka začne mrdat nebo být mrdán někým, kdo má vagínu, potažmo lidskou DNA. Musím říct, že se mi dělalo opravdu nevolno, když Noël věnoval orálnímu a análnímu styku rotvajler-rotvajler-hlavní hrdina celých devět stran. Opravdu to není něco, co chci číst v sedm ráno v metru po noci plný chlastání. Navíc nemusím zdůrazňovat, jak moc jsem se bál, že mi na chvilku houpne. Co bych potom dělal? Jel do útulku pro nějakýho oříška? Nicméně, pokračoval jsem v četbě, i když by se daly najít třeba i lepší činnosti, třeba zemřít nebo zvracet, a dostal jsem se až ke krásným chvilkám s hady a jednou velkou vopicí z Jižní afriky, která prý měla antický pyj. Bože. O neustálém znásilňování černochy ani nemluvě. Ještě teď se mi třese ruka, když piju kafe. Třicátý šestý. Jak mám z hlavy dostat knihu, ve které se za nejněžnější a nejnormálnější moment dá označit pasáž, ve které psi domrdají chlapa, pak ho napůl sežerou a pak mrdají jeho střeva a oči a hovna? Škoda, že hlavní hrdina nebyl ženského pohlaví. A že ji třeba někdo nenabombil pomocí tanku - v ten moment bych dokázal akceptovat i tu neskutečnou tunu existencionálního balastu kolem (a že je ho moc - cesta po chodbě tři metry zabere třeba i pět stran plných žblebtů o pnutí nebes). schovat popis