Není pravidlem, že autor, který svým prvním románem zaujme neotřelostí, hloubkou i pravdivostí, dokáže znovu zaujmout a s ještě větší silou přesvědčit, že jeho psaní není jen šikovným skládáním slov, ale především skutečným sdělením. Tomáši Zmeškalovi se to po úspěšném debutu Milostný dopis klínovým písmem jeho druhým románem Životopis černobílého jehněte podařilo. Čerpal tentokrát ze zkušenosti osobní, a přesto znovu podal svědectví o celé české společnosti, o nás samotných. Ukazuje čtenářům situace života a chování, které si většina z nás v naší bílé kůži vůbec nedovede představit, a to dokonce ani ti, kteří sami sebe považují za bezpředsudečné, otevřené a tolerantní. Zmeškal svým osobitým úhlem pohledu popsal dobu 60. až 80. let, kterou si dnes leckdo idealizuje, ať už pro její myšlenkovou plochost, a tudíž nenáročnost, nebo z hlediska vzpomínkového optimismu, protože tehdy jsme byli mladí a krásní. Ukazuje nám svět, v němž nic, co společnost nabízí, nefunguje normálně, a dokonce i to, nač se lze obvykle alespoň trochu spolehnout, tedy city a rodinné vazby, je deformováno k nepoznání, neboť - slovy samotného autora - "historie... svým velkým zadkem zasedla soukromé okamžiky štěstí a rozmačkala je k nepoznání".