Příběh románu úspěšné dánské prozaičky začíná na opuštěné autobusové zastávce na jednom z dánských ostrovů, kam se nazdařbůh vydá hlavní hrdinka knihy, dvaačtyřicetiletá spisovatelka, v touze po místě, kde by si mohla pěkně poplakat. Před blížící se vichřicí ji zachrání John a Půťa, svérázná...
číst celé
Příběh románu úspěšné dánské prozaičky začíná na opuštěné autobusové zastávce na jednom z dánských ostrovů, kam se nazdařbůh vydá hlavní hrdinka knihy, dvaačtyřicetiletá spisovatelka, v touze po místě, kde by si mohla pěkně poplakat. Před blížící se vichřicí ji zachrání John a Půťa, svérázná dvojice místních obyvatel, nerozpakující se nejen přijmout ženu pod vlastní střechu, ale rovněž ji po svém začlenit do rutiny vlastního každodenního života.
Ve svém charakteristicky úsporném, ale přesném ohledávání současných mezilidských vztahů vytváří i tentokrát Helle Helle na malé ploše komorně pojatého příběhu mnohovrstevné drama provázené řadou otázek, jejichž zodpovězení ponechává na čtenáři: říkáme sami sobě o vlastním životě a jeho prohrách celou pravdu? Lze zapřít to, kým jsme doposud byli, a začít skutečně znovu? A uvědomujeme si ve svém trápení, že naši bližní mohou být stejně zranitelní jako my sami?
schovat popis
Recenze
Hned to vysvětlím. Příběh je úplně obyčejný. Na začátku to vypadá slibně, když se hrdinka jednoho sebere, sbalí kufry a odjede někam pryč. A tím to i končí. Nic zajímavého se nestane, prostě příběh nějak plyne. Ale vy čtete pořád dál jenom proto, že si říkáte: "To snad není možný. Něco se přeci musí stát!" Proto jsem ji přečetla celou. Ale znova? Ne díky.
Někomu se autorka líbit může. Co jsem ale slyšela, každá její kniha je taková. Jednoduše poukazuje na obyčejné věci a snaží se ukázat, že obyčejnými úplně být nemusí.