Po marném pokusu přečíst Brownův Ztracený symbol jsem přece jen ještě zkusil Inferno. A musím říct, že mě mile překvapilo. Vlastně je to lepší než Andělé a démoni nebo Šifra mistra Leonarda. Hlavně proto, že Dan Brown se konečně nehrabe v čím dál tím šílenějších konspiracích, jejichž alfou a omegou je iluminátské hnutí, což mohlo fungovat v první knize, ale postupně se z toho stávala neskutečná otrava. A i když mám mnoho výhrad k jeho stylu psaní (stále zůstává ten problém, že postavy chápou zjevné strašně pomalu a čtenář tak uhodne dávno před údajně geniálními lidmi, o co vlastně jde - s tím souvisí i problém, že místy je děj zbytečně natahován, zvlášť ke konci až neúnosně), je to příjemně zábavné čtení. Oceňuji také, že - na rozdíl od filmového zpracování - není vyznění románu tak jednoznačné. Nakonec i v tomhle Inferno předčí předchozí romány ze série, což je fajn. Brownovi se často vyčítá, že si hraje na hloubku, která v jeho románech není. Myslím, že tady se k ní - přinejmenším částečně - propsal. Chápu, že se jedná o román pro masy, a tak je třeba k němu i přistupovat - nejde o literaturu na umělecké výši, jenže to prostě není její účel. A z tohoto hlediska beru Inferno jako kvalitní čtení. Řemeslný um Brownovi zkrátka odepřít nelze, stejně jako docela promyšlenou strukturu prózy. Jinými slovy: Nečekejte nic ultra geniálního, ale jako zábavné čtení (ač s děsivým tématem, zvlášť teď, v době pandemie, že), které není tak plytké, jak bychom se s intelektuálním nadhledem čtenářů těžkých textů rádi tvářili. schovat popis