Recenze Česká literatura 2/2012

Další číslo časopisu pro literární vědu obsahuje studii Zornitzi Kazalarské Smutná píseň je ve vzduchu.
Tato studie se věnuje výzkumu (intratextových, autointertextových a intertextových) figur literárního opakování z hlediska tzv. „emotional turn“ v aktuální literární vědě, opírajíc se především o výzkum Gernota Böhme a i práce Hanse Ulricha Gumbrechta. Klíčový pojem opakování je tu chápán jako textová strategie, jak zpřítomnit latentní, skryté a nezachytitelné prvky textu. Východiskem textu je nejen latentní fenomén atmosféry jako fenomén vnímání, ale zejména otázka produkce atmosfér prostředky básnického jazyka (aspekt „textové atmosféry“), otázka reprodukce či citování textových atmosfér (aspekt „intertextové atmosféry“ a otázka intermediálního putování atmosfér mezi sférami hudby a literatury (aspekt „intermediální atmosféry“). Text demonstruje operativní potenciál navrhovaných pojmů v analytické části, která se zabývá výzkumem jednoho „atmosférického“ verše z básně Homesick Blues Langstona Hughese a jeho jednotlivých opakování v lyrice Ivana Blatného, Josef Kainara a Miroslava Holuba. V závěrečné části se studie věnuje problémům opakování ze strukturalistického a dekonstruktivistického hlediska a navrhuje širší chápání opakování: jako oscilaci nejen mezi poli iterativity a iterability , ale i mezi smyslem (Sinn) a přítomností (Präsenz).
Dále toto číslo časopisu pro literární vědu obsahuje studii Vojtěcha Malínka Uděláme Prahu hlavním městem střední Evropy.
Poslední studie tohoto čísla je od Aleny Scheinostové a nese název Jazyk jako kód a jako emblém v autorské tvorbě Romů v ČR. Tato studie shrnuje současnou situaci romštiny v České republice s přihlédnutím k jejím určujícím historickým okolnostem; zachycuje stereotypní postoje české společnosti k tomuto jazyku a jejich vliv na porozumění vlastní řeči a její prestiž mezi romskými mluvčími. Rovněž si všímá podoby romského etnolektu a aspektů vícejazyčnosti v projevu romských mluvčích a analyzuje motivace střídání a přepínání kódů. Vnímání romštiny jako neužitečného a handicapujícího jazyka poté autorka staví do kontrastu s emancipačními snahami romských literátů a jejich podílem na aktuálním úsilí o „reversing language shift“. Už samotné užívání romštiny jako literárního jazyka se jeví jako příznakové a jako legitimizační akt. Zároveň romští autoři připisují romštině až sakrální působnost. Společný jazyk se v jejich textech profiluje jako emblém romství, potažmo kladných vlastností a lidského potenciálu vlastního výhradně romskému společenství. V textech vybraných autorů (Vladislav Haluška, Ilona Ferková, Irena Eliášová) autorka sleduje, jak daná díla využívají možností vícejazyčnosti. Užití češtiny v romských textech vyhodnocuje především jako signál vpádu cizího, nepřátelského světa. Romské výrazy v českém autorském textu pak hrají především roli domestikační a pomáhají situovat vyprávění do „romského světa“. Otázky interkulturního potýkání, různosti a možnosti porozumění lze takto sledovat nejen filozoficky, ale též v konkrétním projevu daných tvůrců.

V neposlední řadě čtenář v časopise nalezne texty Richarda Müllera a Marjorie Garberové; rozhledy Michala Kosáka a Jiřího Flaišmana aj. schovat popis