Román je označován za dobrodružnou space operu, ve skutečnosti však jde o western ve sci-fi hávu. Autor si nijak nekomplikoval život popisem technologií, prostředím různých planet nebo mimozemskými rasami, většinu práce ponechal na představivosti čtenáře. Jak už napovídá sám název knihy, Santiago je prakticky mýtická postava, nepolapitelný psanec, kterého touží odhalit/sejmout spousta osob z tisíců světů – pro mnohamiliónovou odměnu, pro slávu, bohatství nebo prostě proto, aby dokázali něco velkého, zapsali se do dějin, i pro čistě soukromé uspokojení „nežil jsem marně“. A právě těmto pronásledovatelům je věnována značná část děje: jejich psychologie ovšem nejde nijak do hloubky, jde o značně šablonovité charaktery – ne právě černobílé, přesto dost ploché.
Příběh samotný si nehraje na vysokou literaturu, je poměrně přímočarý, se značným důrazem na dialogy. Ano, ze všeho nejvíce si hrdinové knihy povídají; rozhovory jsou srozumitelné, čtivé, žádná hlubokomyslná filozofie ani hloupé plácání.
Navzdory předpokladům nečekejte akci – několik mrtvol se v průběhu děje nakupí, jejich skon je však podán až překvapivě stručně, často v jediné větě (a to i v případě, kdy se jedná o postavu důležitou).
Těžko se mi vysvětluje, proč vlastně román hodnotím tak vysoko, když postrádá spoustu důležitých ingrediencí, je naivní, v detailech nepropracovaný, s pointou dnes již kapku vyčichlou… Vůbec bych se nedivila, kdyby „Santiaga“ jiní čtenáři šoupli do podprůměru, ale mne tahle starosvětsky prostá četba přesunula časem zpátky do let, kdy pro mě většina knih a filmů představovala úplně nové, dosud nepoznané zážitky. schovat popis