Styl psaní této autorky je výjimečný a naprosto mě očaroval. Po přečtení Jezera, které se mi velmi líbilo, jsem ke knize přistupovala obezřetně a trochu se bála dalšího depresivního příběhu. Ten se ale nedostavil....
číst celé
Styl psaní této autorky je výjimečný a naprosto mě očaroval. Po přečtení Jezera, které se mi velmi líbilo, jsem ke knize přistupovala obezřetně a trochu se bála dalšího depresivního příběhu. Ten se ale nedostavil. Zřejmě díky hlavní postavě nebyl příběh z těžké doby a nepřátelského prostředí smutný a depresivní. Z knihy jsem cítila úzkost, ale i naději a vůli. Skvělá kniha. Mám přečteno i Jezero a super.
schovat popis
Mona od Bianky Bellové je román, který vás vtáhne do světa na pokraji zkázy, kde se mísí naděje s bolestí a kde postavy hledají únik z tíživé reality.
Hlavní postava, zdravotní sestra, a mladý muž, který je ještě téměř dítě, se setkávají na troskách staré nemocnice i starého světa. Tento román v sobě nese tíživou atmosféru, která je zároveň naléhavá a hluboce lidská. Plevelné popínavky pronikající do nemocnice symbolizují, jak nový, neznámý svět pomalu, ale jistě přebírá kontrolu nad tím starým. Autorka brilantně vykresluje ten okamžik rozhodování, kdy člověk čelí možnosti začít znovu, uniknout před bolestí, pravidly nebo dokonce sám před sebou.
Po úspěchu románu Jezero, oceněného Magnesií Literou a Cenou Evropské unie za literaturu, přináší Bianca Bellová opět příběh plný emocí a hloubky, který si zamilujete.
Výhody knihy Mona:
Napínavý a emotivní příběh - literatura, která vás vtáhne a nepustí.
Autorčina mistrovská schopnost vykreslení atmosféry a vnitřních konfliktů postav.
Symbolika a hloubka - kniha nabízí prostor k zamyšlení nad světem i sebou samým.
Pokračování úspěšného stylu oceňované autorky Bianky Bellové.
Kultovní knižní zážitek pro milovníky současné české literatury.
Styl psaní této autorky je výjimečný a naprosto mě očaroval. Po přečtení Jezera, které se mi velmi líbilo, jsem ke knize přistupovala obezřetně a trochu se bála dalšího depresivního příběhu. Ten se ale nedostavil. Zřejmě díky hlavní postavě nebyl příběh z těžké doby a nepřátelského prostředí smutný a depresivní. Z knihy jsem cítila úzkost, ale i naději a vůli. Skvělá kniha. Mám přečteno i Jezero a super.
Zatímco v Jezeře se objevoval silný motiv vody, v Moně je to země a kořeny, které zeminou prorůstají. Občas to působí až hororově například praskliny ve zdech v nemocnici, kde se Mona stará o Adama nebo pobyt Mony u babičky. Mimochodem právě u babičky, žijící nejspíš velmi tradičním životem, Mona prožije své nejhorší chvíle. Musím říct, že scény z tohoto období na mě velmi zapůsobily a zanechaly ve mně pocit nespravedlnosti vůči Moně. Skvělé byly i dialogy Mony se synem, který vyrůstá v relativním blahobytu a nic mu vlastně nechybí. Naopak dialogy s Adamem vnímám jen jako odrazový můstek pro Monino vyprávění a jejich vztah mi vlastně přišel velmi zvláštní. Ani po dočtení si nejsem jistá, co jejich vztah vlastně znamenal a jak začal. Natož abych byla schopná vysvětlit, jak skončil.I přesto se mi Mona zatraceně líbila. Snad pro svou neukotvenost a otevřenost v prostoru i čase, snad pro téma silné ženy, která už pomalu vzdává svůj život, když přijde někdo, kdo ji donutí svoje rozhodnutí rekapitulovat. Chtěla bych vědět, co bylo dál. Co se s Monou stalo?
Pokud bych měl knihu charakterizovat jedním slovem, bylo by to slovo úzkostná. Vše, co se na jejích stránkách odehrává, i to zdánlivě hezké, dostává dříve či později hořkou příchuť. A ta neodezní ještě dlouho po zavření knihy. Hořkosladká příchuť. Mohl bych napsat, že je to kniha depresívní, jenže ona není. Mona není nešťastná, ale cítí úzkost a přemýšlí nad tím, jestli je nešťastná, nebo ne. A čtenář s ní. Zároveň ale v jejím příběhu nachází něco tak krásného a poetického, jako jsou ty básně, které si Mona od dětství psala, ale nikomu je nečetla. Až teď.
Řekla bych, že českou beletrií z nakladatelství Host nikdy nesáhnete vedle, protože je zárukou kvality. Zdánlivě jednoduchý příběh zdravotní sestry Mony, mladého vojáka Adama a několika dalších postav je kvalitní dystopie protkaná různými důležitými tématy, které se týkají naší přítomnosti a rozhodně taky budoucnosti. Sofistikovaný způsob vyjadřování, jež je Biance Bellové vlastní jen přispívá dojmu, že se kniha nesnaží zavděčit tuctovému čtenáři, ale hledá si pouze ty, kteří knihu ocení.
Podobně jako v předchozí autorčině knížce, skvělém Jezeru, taky děj Mony se odehrává v blíže neurčeném prostoru. Autorka problematizuje lidská práva či chudobu, je možné, že předobrazem byl autorce Blízký východ. Bellová opět používá spíše jednoduché a přesné věty, tentokrát však u mě předložený fikční svět tolik nefungoval, není tak dobře jako u Jezera vystavěn, neumím si ho tak dobře představit. To je pro mě docela zklamání.
Jsem velmi překvapená, že má kniha takové nízké hodnocení, protože mě naprosto uchvátila. Bavil mě autorčin styl, syrovost děje i to, že vlastně nevím kdy a kde se děj odehrává. Osobně jsem si představovala jihovýchodní Asii, ale kdo ví. Původně jsem myslela, že se kniha bude věnovat tématu, v dnešní české moderní literatuře, tak typickému jako jsou povrchní mezilidské vztahy vyspělé moderní společnosti, ale v tomhle díle šla autorka mnohem hlouběji a do, pro čtenáře asi, neznámých vod. Nečekejte žádnou líbivou tuctovku, tenhle příběh má mnoho vrstev a já mám skoro chuť si ho hned přečíst znovu!
21/04/2020
Kniha návštěv
Ověřené příspěvky jsou tak označené, ostatní jsou neověřené.
Poštovné ZDARMA pro všechno zboží!
Alkohol mohou nakupovat pouze osoby starší 18 let.
Mohl bych napsat, že je to kniha depresívní, jenže ona není. Mona není nešťastná, ale cítí úzkost a přemýšlí nad tím, jestli je nešťastná, nebo ne. A čtenář s ní. Zároveň ale v jejím příběhu nachází něco tak krásného a poetického, jako jsou ty básně, které si Mona od dětství psala, ale nikomu je nečetla. Až teď.
Zdánlivě jednoduchý příběh zdravotní sestry Mony, mladého vojáka Adama a několika dalších postav je kvalitní dystopie protkaná různými důležitými tématy, které se týkají naší přítomnosti a rozhodně taky budoucnosti.
Sofistikovaný způsob vyjadřování, jež je Biance Bellové vlastní jen přispívá dojmu, že se kniha nesnaží zavděčit tuctovému čtenáři, ale hledá si pouze ty, kteří knihu ocení.