Než vstoupil do literatury Edgar Allan Poe, aby založil dva nejvlivnější žánry moderní povídky, detektivku a thriller, patřila mezi nejpopulárnější typ krátkého prozaického útvaru povídka hrůzy neboli makabróza. Byl to sice také až Poe, kdo povýšil makabrózní povídku, jak píše Josef Škvorecký v doslovu k Vraždám v ulici Morgue, „z úrovně laciného lechtání nervů do sféry vysokého, elegantního a esteticky vzrušivého umění“, jisté ale je, že tento žánr tu existoval již před Poem a vznikem moderní literatury.
Přitažlivost makabrózností totiž souvisí s vrozenou touhou lidí se smrtí zabývat, bavit se o ní a poslouchat příběhy, které se tématu smrti dotýkají.
Makabrózní povídky Felixe Boreckého z této přirozené zvědavosti zabývat se smrtí vycházejí a vkládají ji do kulis současné doby. Smrt je zde tematizovaná nikoliv jen jako cosi znepokojivého a strašného, jako cosi, co chce „lechtat nervy“, ale poukazuje rovněž na tendenci ji cíleně vytěsňovat, tendenci, jež je v naší současnosti silnější než kdy dřív. To pak často vede k tomu, že – podle mechanismu „vyhodíme dveřmi, vrátí se oknem“ – vyhřezne s o to větší naléhavostí v o to nečekanějších souvislostech. Neboť smrt je, ať chceme, nebo ne, konstantou lidského bytí Jan Kotlář