Dnešní rodiče vědí, jak vděčně jejich děti naslouchají Povídání o pejskovi a kočičce. Josef Čapek je napsal a nakreslil koncem dvacátých let, kdy sám měl doma malé děvčátko chtivé tatínkových obrázků a rozprávek. Byl ostatně na takovou objednávku dobře připraven. I v dospělosti si uchoval dětskou hravost a schopnost bezprostřední účasti, sám se postupně dobíral stavu, který obdivoval u své babičky a který pojmenoval jasnou veselostí duše. Nadto patřil k umělecké generaci, která už před první světovou válkou hledala poučení u všech projevů tzv. naivní tvořivosti, a která proto vážně studovala i principy dětského výtvarného projevu. Některé z nich jsou datovány dvojím letopočtem: první oznamuje, kdy malíř fixoval prvotní nápad miniaturní tužkovou skicou - tou začínal práci na všech svých obrazech -, druhý zaznamenává, kdy vytvořil definitivní dílo. Na všech pastelech jsou hrající si dětské postavičky v oné typicky čapkovské zjednodušující stylizaci a s nimi i všecka atmosféra blaženosti, zázračnosti a nenasytitelné náruživosti dětských her. Po druhé světové válce, z níž se Josef Čapek nevrátil, učarovaly tyto pastely Františku Hrubínovi natolik, že k jednomu jejich cyklu napsal verše - a kniha Modré nebe (poprvé 1948) byla na světě. Druhý cyklus, veřejnosti prakticky neznámý, odpočíval zatím v opuštěném umělcově ateliéru, dokud jej v roce 1981 neuviděl básník Jan Skácel. I jeho inspirovaly Čapkovy pastely k veršům, které jsou slovesnou rovnomocninou jejich líbeznosti a hravosti. Podává jimi objevné čtení dějů sotva v pastelech naznačených a pootevírá tajemství nakresleného prostoru. A protože je mistrem básnické miniatury a zkratky, podařilo se mu své krátké básně naplnit takovou mírou humoru, jazykové hry a jímavosti, že si v knize Kam odešly laně přijde na své i dospělý čtenář.