Ač mám dokonalý hudební hluch, nedělala mi problém základní premisa příběhu, tedy vyjadřování myšlenek a emocí písněmi - vždyť hudba je k něčemu takovému přímo určená. Mnohem více mi vadila nepropracovanost a nevěrohodnost Cardem načrtnutého světa, podivné fungování Domu písní, galaktická vláda prostřednictvím jediného císaře etc.
Knihu bych označila za jakousi místy brutální pohádku s upozaděnými sci-fi kulisami. V první třetině se čtenář seznámí s malým Ansettem, výjimečným, leč citově zabržděným pěvcem, s jeho dětstvím v Domě písní. Následuje přesun k císařskému dvoru a dospívání ve víru intrik. Homosexuální vložka v závěrečné třetině mi přišla lehce samoúčelná a poněkud jsem v této pasáži ztrácela koncentraci. Závěrečný prolog byl mírně patetickou, stručnou a vcelku uspokojivou tečkou.
Psychologie a charaktery postav jsou v tomto raném Cardově díle ještě zkratkovité a ploché, jejich osudy neměly sílu ze mě vyždímat takové emoce, jak to autor nejspíš zamýšlel. Jakkoliv nevyrovnaným a realitě vzdáleným dojmem na mě "Mistr písní" působil, musím vyzdvihnout zvláštní, melancholickou atmosféru, co prostupovala prakticky celým románem.
Není to Card ve vrcholné formě, spousta not v osnově chybí nebo zní falešně, přesto si najde svého trpělivého "posluchače", který přimhouří oči nad nedokonalostmi a nechá se unést nezvyklou náladou díla. schovat popis