O existenci polského společenského a odborářského hnutí Solidarita z osmdesátých let ví asi každý. Méně lidí už nejspíš slyšelo o tom, že v Polsku po nastolení stanného práva v prosinci 1981 vznikla v polské Vratislavi ještě jiná Solidarita: Bojující Solidarita, která se postupem času rozšířila do mnoha dalších polských měst. Byla nejbojovnější, nejlépe zakonspirovaná a nejfunkčnější opoziční organizace, která působila komunistické moci nejvíc potíží. Odvolávala se na podzemní legendu Zemské armády, která působila na polském území za německé okupace v době druhé světové války. Mnozí z nich byli dětmi vojáků této armády a jiných útvarů, bojujících za svobodné, nezávislé Polsko i po roce 1945, vnuky Piłsudského legionářů a pravnuky povstalců z devatenáctého století. Jak píše novinář Igor Janke v knize „Tvrz. Bojující Solidarita – podzemní armáda“, měla „jasný politický cíl – svržení komunismu a dosažení opětovné nezávislosti Polska a ostatních zotročených národů komunistického bloku“. Kniha obsahuje dramatické příběhy těch, kdo v Bojující Solidaritě působili, a znovu nastoluje řadu otázek, které nepřestaly být v Polsku ani u nás aktuální ani pětadvacet let po pádu komunistického režimu.