Tady na jihu je teda solidní hnus. Zařadil bych to někam mezi jíst zelí a dívat se na nahého Karla Šípa jak dělá pilates. Oles Uljanenko totiž rozjíždí ukrajinské Requiem za sen natolik bestiálně, že jsem po pár desítkách stránek měl chuť vyjít na silnici a skočit pod kamion.

Kniha je o dospívání v jednom Ukrajinským městečku, kde se všichni bodají, znásilňují, podřezávají a polejvají kyselinou. Ale hlavně teda znásilňují. Asi je to podle mého nějaký zvyk, jako podání ruky nebo pozdrav. Nechápu proč u nás staví baráky a uklízí kanceláře, když jsou v tomhle očividně dost dobří. V tom všem sledujeme hlavního hrdinu, kterej se uprostřed toho balastu zamiluje do jedný věčně vyjetý šlapky. Není to logický, ale to není na východ od Zlína nic. Tohle emoční vypětí pak způsobuje, že kniha trochu poleví v hnusu a naopak se čím dál více zarývá do lyrického balastu, za který by se nemusel stydět ani Hrabal. Chvilkama to bylo opravdu k nesnesení, až mi začínaly scházet znásilnění. Na závěr se ale zase trochu zaznásilňuje a uřeže nějaká ta hlava, takže spokojenost. Jako sonda do osmdesátek na Ukrajině skvělý. Jako knížka, kterou bych si četl dvakrát ale ne. schovat popis