Strhující román o síle dětské nevinnosti a odvahy, nominovaný na Man Booker Prize. Kniha byla v roce 2015 také úspěšně zfilmována. – Pokoj je to jediné, co pětiletý Jack za svůj život poznal. Je to místo, kde se narodil, kde vyrůstá, kde žije v bezpečí se svou Mami. Celý den si hrají, učí se,...
číst celé
Strhující román o síle dětské nevinnosti a odvahy, nominovaný na Man Booker Prize. Kniha byla v roce 2015 také úspěšně zfilmována. – Pokoj je to jediné, co pětiletý Jack za svůj život poznal. Je to místo, kde se narodil, kde vyrůstá, kde žije v bezpečí se svou Mami. Celý den si hrají, učí se, cvičí nebo si čtou. V noci ho Mami schovává do Skříně, aby ho neviděl muž, co za ní občas chodí. Jack má z něho strach. Jackova mladá matka ví, že Pokoj je ve skutečnosti vězení. Jednoho dne se v její hlavě zrodí plán úniku. Pomyslela ale na to, co je vlastně doopravdy čeká Venku?
schovat popis
Recenze
Pětiletý Jack žije společně s Mami v Pokoji. V Pokoji se narodil, vyrůstá a společně s Mami taky vaří, cvičí, hraje hry a občas může kouknout na televizi, kde má své kamarády Doru a bořka. V noci, když přichází Čert, je schovaný ve skříni, aby byl v bezpečí.
Tohle byla prostě naprostá pecka, strašně se mě to dotklo.. Parádní psychologický román psaný pohledem pětiletého dítě. Pokud máte takovéto knihy rádi, určitě Vás ani tato nezklame. A já fakt musím doporučit.
Přiznám se, že ze začátku jsem měla s knihou trochu problém. Celý příběh je totiž vyprávěn jednoduchým dětským jazykem, jelikož vypravěčem je právě malý Jack. Nicméně po čase jsem si na tento styl zvykla a musím říct, že bylo velice zajímavé vidět dětskýma očima.
Plán útěku je v knize vylíčen do sebemenšího detailu a já jsem jen četla se zatajeným dechem a držela palce, aby vše klaplo a Jack se s Mami dostal do Venku. Sebemenší chyba by znamenala nepředstavitelné peklo pro oba dva.
Při čtení této knihy jsem si vzpomněla na jinou knihu s podobnou tématikou, kterou jsem kdysi četla. Byla to Vězenkyně od Maliky Oufkir a na rozdíl od Pokoje byla napsaná podle skutečnosti. Hlavní hrdinka a její rodina strávili ve vězení jako političtí vězni dokonce 20 let a to včetně malého brášky, kterému byly v době uvěznění teprve 3 roky. Je strašné, že se něco podobného vůbec může stát.
Víte, že ji musíte strhnout, dokonce se na to těšíte, ale zároveň se děsíte toho, co by mohlo být pod ní. Je rána lepší? Nebo snad horší? Co všechno se pod náplastí skrývá? Vždyť to přece nemůže být taková hrůza, říkáte si, jenže pak začnete. Zpátky to nejde, už je pozdě, připlácnout to zpět prostě nemůžete. A tak pokračujete milimetr po milimetru, občas vydechnete, zanadáváte si, otřepete se a jedete dál. A pak… Byla ta náplast na začátku takhle velká? Nedrží nějak podezřele pevně? A proč byste si ji vlastně nemohli nechat… no, už napořád?
Jenže vám to nedá, probudí se ve vás všechen masochismus, o kterém jste ani netušili, že ho někde hluboko skrýváte. Přeskakujete očima z toho schlíplého kusu lepení na zatahující se růžový šrám pod ním, zdá se vám to nechutné, ale je to tak nějak vaše, tak co. Prostě musíte, jen ať už to máte za sebou.
Když je po všem, náplast vyhodíte, ale jizva vám zůstane. Napořád.
Musím říct, že tohle je asi případ, kdy mě zaujal více film, než samotná kniha.
Je napsaná čtivě POKUD si zvyknete na úhel pohledu právě 5ti letého chlapce. Rozhodně bych ale četla před filmem.