Knihu jsem si vybrala díky autorce, protože jsem od ní už četla jiný příběh - Kam včely chodí spát. Velkým překvapením pak bylo, když jsem narazila na momenty, které jsem už někde zažila. A tak jsem zjistila, že autorka se opět vrátila do doby druhé světové války, ale tentokrát k sestře předchozí hrdinky a jejím kamarádkám žijícím v Paříži.
Opět jsem tu našla určitou podobnost ve stylu psaní, kdy většina děje plyne hodně pomalým seznamovacím tempem, ale před koncem nabírá na rychlosti. Tentokrát bych však řekla, že konec nebyl už tak zbrklý. V příběhu se střídají dvě časové linie, jedna z minulosti a války a druhá v součastnosti. Po malých krůčcích se odhaluje tajemství tří kamarádek.
Větší část zabírá právě ta válečná část a tentokrát, jelikož jsme v hlavním městě a ne na venkově, se automaticky více probírá i činnost německé armády a pracovních táborů. Tyhle témata nevyhledávám, nemám tuhle minulost zrovna moc ráda k neustálému připomínání a rozebírání, ale tady to naštěstí nezabíralo tolik prostoru, tedy ty drastické popisy. Ale bylo důležité něco načrtnout, aby se vysvětlily určité okolnosti v rámci rodiny jedné z hlavních postav.
Dost mě překvapilo to, že po dobu války si tolik lidí nechávalo šít oblečení, nebo že třeba takové kavárny byly běžně otevřené. I další fakta...
Bavilo mě to, náhled do života lidí z čtyřicátých let minulého století, na utrpení, ale i boj a nevzdávání se. Na to, jak se každý snažil přežít po svém a někteří bojovali i za druhé. A jak to dokázalo ovlivnit i další generace. Je to hlavně o přátelství a rodinně. O vnitřní síle.
Jediné, co mi trošku vadilo, tak ke konci autorka pořád rozebírala stejné témata, myšlenky a pasáže a omílala je stále dokola jako kolovrátek. Když už něco vysvětlila jednou či dvakrát, nemusela to stejným způsobem opakovat ještě pětkrát. Už to začínalo být mírně otravné. Působilo to spíše jak oddalování konce a nafukování textu... schovat popis