„Zhruba dvě hodiny po poledni se v Čujkovově štábu najednou objeví Rodimcev, celý zablácený a zakrvácený. Svých deset tisíc elitních pěšáků má na druhém břehu; přeprava má být zahájena, až padne tma. Vydal se sem sám, aby si obhlédl místa příštího nasazení divize, a zčistajasna narazil na Němce. »Trochu mě honili,« řekne div ne omluvně. Kdo ještě na velitelském stanovišti a kolem něj unese zbraň, musí se přidat k obráncům linie nebo těm, kdo budou zajišťovat přístaviště. Je třeba udržet pozice až do zítřejšího rána, jinak se sem Rodimcevovi gardisté už nedostanou!“ Kolik takových kritických chvil prožili obránci Stalingradu? Šlo o mnohem víc než o jedno město. Vojáci, kteří se s takovou zuřivostí do sebe zakousli v hromadách sutin z domů, v nichž ještě nedávno žili lidé, na znovu a znovu rozrývaných svazích Mamajovy mohyly, v odpadních kanálech, den ode dne chápali víc a víc, co je tu v sázce. V nepřetržitých srážkách stovek malých úderných skupin postupně rostla do absolutní hodnoty fyzická i psychická odolnost, iniciativa, odpovědnost a vynalézavost i toho posledního pěšáka. Byla to nejen obrovská opotřebovávací bitva, ale také psychologické střetnutí dvou maximálně koncentrovaných vůlí. Osud města visel na vlásku. Obránci drželi místy už jen uzoučký proužek břehu, z kterého mohli být smeteni jediným úderem. Až do krajnosti vyčerpaní vojáci, trosky původních jednotek na pokraji vykrvácení, dál vedli svou svatou válku. Linie bojů byla tisíckrát zalomená čára, která bez ustání měnila podobu. Nebyly tu dvě fronty a mezi nimi země nikoho – jen trojrozměrný labyrint, ve kterém se úderné skupiny vzájemně napadaly zepředu i zezadu, zprava i zleva, shora i zdola...