Čtyřčlenná rodina Knausgardových – matka, otec a dva synové – se stěhuje do nového domu na jihonorském pobřeží. Je začátek sedmdesátých let a budoucnost se zdá otevřená všem možnostem. Důkladně a do detailů, někdy pro něj i značně bolestných, líčí Karl Ove Knausgard svět dětství, svět silných a...
číst celé
Čtyřčlenná rodina Knausgardových – matka, otec a dva synové – se stěhuje do nového domu na jihonorském pobřeží. Je začátek sedmdesátých let a budoucnost se zdá otevřená všem možnostem. Důkladně a do detailů, někdy pro něj i značně bolestných, líčí Karl Ove Knausgard svět dětství, svět silných a jedinečných zážitků, svět, kde dospělí a jejich potomci vedou paralelní životy, které se nikdy neprotnou.
Ostrov chlapectví, třetí a patrně nejproustovštější díl série Můj boj, přináší autorovy barvité vzpomínky na dobu jeho formujícího se sebepoznání, protkané úvahami o mnohovrstevné podstatě mizejícího času, paměti a existence.
schovat popis
Recenze
Dětství Karla Oveho bylo naprosto stejné jako moje a všechny ostatní dětství, když vám mezi nohama plandá Roman Zkamene. Tedy pořád chodil ven, házel šutry na auta, hrál fotbal a myslel na kozy. Koukám, že v Norsku se vyrůstá stejně jako u nás na vesnici. Z oné triviálnosti opět samozřejmě a paradoxně vyvstává Knausgaardova síla, protože se s tím dokážeme lehce identifikovat, a to i přesto, že ještě neměl občanku, a byl tedy těžce identifikovatelný, hihihi! Nad vším se klene brutalita výchovy a obecná přísnost postavy jeho otce, která si pro sebe strhává jak knihu, tak očividně celej Karlův život. Něco jako můj děda. Ten mi taky vždycky vymáchal držku v polívce, když jsem řekl, že nebudu. Nebo mě skopl do vody z loďky, když jsem řekl, že neumím plavat. Mám za to, že můj děda by si asi se starým Knausgaardem docela rozuměl.
Přes to všechno a i přes některé opravdu skvělé pasáže, které ocení asi především majitelé hasičů (jako třeba strkání piňdoura do láhve nebo elaborát o kadění a hustotě bobků), jsem z knihy nebyl natolik odvařen - a to i přestože, že se četla opět jedna báseň. Po úderech, které mi uděřily první dva díly jsem byl pouze nadmíru pobaven, což ale rozhodně není zklamání.
První část byla seversky syrová (nejen) o dospívání a ambivalentním vztahu k otci i vyrovnávání se s jeho skonem. Druhá naopak (nejen) o vztazích a lásce. Jakkoli lásce v knausgardově podání; tedy až na dřeň každodenního soužití plného ústupků, povinností, žabomyších válek, ztráty iluzí apod. Třetí část je (nejen) o nostalgii a melancholii dětství a klukovských dobrodružstvích. Konflikt reality versus příbarvených vzpomínek, dospívání či rodinné zázemí.
Asi si říkáte „co je na tom tak zajímavého, takovýchto děl bylo, je a bude habaděj“, že? Jenže tohle je Karl Ove, který se u té líbivé melancholie a nostalgie rozhodně nezastaví a jde až k jádru uvnitř jádra pudla. Pěkné to tedy není, ale upřímné ano. I když tentokrát se až překvapivě drží zpět a místy je to vyloženě lyricky román o prvních školních krůčcích. Samozřejmě z podstaty věci je to mnohem méně autobiografické než se autor tváří. Ovšem ono je to jedno.