Byli tři. Tři spoutaní za to, že bojovali za svobodu svého národa, ochotní obětovat to nejcennější, co měli, tj. vlastní život. Ocitli se v jednom z nejproslulejších nacistických vězení na našem území, v Malé pevnosti Terezín, vybudované již v letech 1780–1790 jako pevnost, střežící severní přístupy do vnitrozemí Čech. Za habsburské monarchie proslula pevnost jako věznice a trestnice pro vojenské a politické vězně. V červnu 1940 zde vznikla policejní věznice pražského gestapa a v listopadu 1941 bylo ve městě založeno židovské ghetto, určené ke konečnému řešení židovské otázky. Nebyl to sice klasický vyhlazovací koncentrační tábor, byl to „jen“ tábor sběrný a průchozí. Přesto si podmínkami s vyhlazovacími tábory v ničem nezadal. Historické prameny uvádějí, že zde zahynulo 35 000 mužů, žen a dětí. Dalších 83 000 vězňů po deportaci z Terezína zahynulo ve vyhlazovacích táborech, v pracovních táborech a za pochodů smrti v závěru války. Kromě židů zde čekali na smrt také političtí vězni, mezi kterými byl Josef Mattas, Miloš Ešner a František Maršík, členové Druhé lehké tajné divize, napojené na ilegální ústředí NEMO v Praze. Jedinou možností k záchraně byl útěk. Všechny dosavadní pokusy vězňů o útěk byly neúspěšné. Běženci byli dopadeni a zpravidla krutě umučeni. Přesto se tito muži k zoufalému činu odhodlali. Ukázalo se, že jejich útěk byl v historii Malé pevnosti Terezín jediným, který se podařil. „Jak vše provedli a jaké byly jejich další osudy, o tom vypráví kniha Miloše Ešnera – Útěk z Malé pevnosti Terezín, doplněna poznámkami Antonína Ešnera, který knihu upravil a zpřístupnil čtenářům.“