Obdivuji doktora Nyiszliho, že se dokázal po válce znovu v duchu ponořit do všech těch hrůz a sepsat knihu. I když je mi jasné, že na ta zvěrstva, kterých byl svědkem, nemohl zapomenout nikdy a měl je jistě stále před očima. Kniha je místy opravdu dost drsná. Určitě vám bude běhat mráz po zádech, místy se vám bude možná obracet žaludek. Ale přes všechny tyto pocity kniha rozhodně stojí za přečtení.

Nedokážu pochopit, že někdo může přežít tolik neskutečných hrůz a nezešílet. Ano, doktor nebyl mučen jako ostatní vězni, netrpěl hlady, žízní, nedostatkem hygieny ani ničím podobným. Ale stal se členem tzv. sonderkommanda, kam patřili všichni zaměstnanci krematoria. A všeobecně bylo známo, že nikdo z nich nepřežije. Věděli příliš mnoho. Prožíval tak mučení hlavně rázu psychického. Ze své pitevny vídal denně tisíce zplynovaných těl, která čekala na spálení. Viděl stovky transportních nákladních vozů, které dopravovali tisíce lidí na smrt. Slyšel jejich křik plný děsu a smrtelného strachu.
Je to otřesné. Nám je těžko a úzko, když si o tom jenom čteme v bezpečí svých domovů. Tito lidé nevěděli dne ani hodiny, ba ani minuty, kdy a jakým způsobem bude ukončen jejich život.
Proto čtěme podobné knihy, aby se na hrůzy a utrpení tohoto období nikdy nezapomnělo.

Kniha je psaná ich formou, o to víc je sugestivnější. Přestože děj není žádná procházka růžovou zahradou, budete hltat stránku za stránkou, to vám zaručuji. schovat popis