V březnu roku 1991 jsem byl pozván na zasedání vlády, na němž bylo schváleno vládního nařízení č. 163/1991 Sb., kterým vznikl Národní park Šumava. Ač jsem nebyl sám autorem předlohy tohoto dokumentu, stal jsem se – jako přírodovědec a lesník šíře se obírající horskými ekosystémy a konzultant UNESCO pro biosférické rezervace– jediným svědkem významného legislativního aktu a vzal tak na sebe kus odpovědnosti za největší národní park ve střední Evropě. Toto velkoplošné chráněné území se od svého vzniku ocitá pod vlivem silných přírodních i socio-kulturních stresorů a jeho správa logicky potřebuje ke svým rozhodnutím další odborné podklady. Uvítal jsem proto novou knihu 'Lesní ekosystémy v Národním parku Šumava', zpracovanou širokým kolektivem lesníků, přírodovědců a řídících pracovníků (S. Vacek, F. Krejčí a kolektiv, 2009).

Faktografická monografie o rozsahu 512 stran B-formátu s téměř 400 obrázky a 107 tabulkami vychází z lesnických a přírodovědeckých výzkumů, podporovaných českými grantovými nadacemi, univerzitami a akademickými ústavy. Knižní formát umožnil editorům a 33 autorům pojednat téma šumavských lesů všestranněji a uceleněji, nežli to dovolují specializované články v odborných časopisech nebo přednášky na vědeckých konferencích. Publikace je přehledně strukturovaná do 10 kapitol a četných podkapitol, mezi nimiž nechybí závěry a souhrny na několika úrovních desetinného třídění.

Po obecném úvodu (kap. 1) jsou v kap. 2 shrnuty geo-ekologické a lesnické informace o 'přírodní lesní oblasti – Šumava', jež zahrnuje českou stranu hornatiny na pomezí Česka, Německa a Rakouska. V kap. 3 je ve zkratce zdůvodněn výběr studijních ploch, kde se uskutečnily anebo současně probíhají empirické výzkumy významných struktur a procesů v lesních ekosystémech. Hlavním zdrojem dat jsou 'trvalé výzkumné plochy', ale využita jsou pozorování, měření a experimenty z velkého okruhu lokalit. Kapitola 4 modelově srovnává lesní půdy ve dvou vybraných oblastech (Modrava, Plechý), v různé nadmořské výšce a ve všech pedogenetických horizontech; takto analyzované vlastnosti humusu i minerální složky půdy umožňují autorům příslušné srovnání v jiných horskými lokalitami; podrobnější je popis 'interskeletové eroze', kterou čeští lesníci sledují v českých horách po dvacet let a spojují s ní významné změny lesních ekosystémů po narušení jejich stromového patra.

Na půl stovce stran 5. kapitoly jsou vyhodnoceny geobotanické a lesnicko-typologické údaje pro klasifikaci šumavských lesů. Dlouhodobě nastřádané fytosociologické snímky a typologické zápisy jsou zpracovány mnohorozměrnými numerickými metodami, které vymezují lesní společenstva s ohledem na environmentální vazby a určité geografické rozšíření na Šumavě. Část této kapitoly popisuje vývoj vegetace na 20 trvalých výzkumných plochách v průběhu let 1997–2007; tím je položen základ pro dlouhodobou monitoraci pozvolných změn anebo následků po hrubých disturbancích.

Kapitola 6 zabírá téměř 200 stran a tvoří jádro monografie. Z větší části se týká vývoje dřevinné složky lesního porostu a role tlejícího dřeva v celém ekosystému. Stromy jsou dominantní složkou a uznávaným edifikátorem tohoto systému, takže právě podle opakovaných dendrometrických měření a teoretického modelování lze předvídat prostorovou, věkovou i druhovou skladbu studovaného porostu. Pro simulaci očekávatelných změn autoři použili růstový model Sibyla, který vyvinuli slovenští odborníci na podkladě předchozích německých modelů. Výsledkem jsou tabulky, grafy a názorné 3D obrázky, které předpovídají, jak se po 25 a 50 letech vyvinou smíšené lesy, klimaxové smrčiny a podmáčené smrčiny při samovolném vývoji nebo po kůrovcové disturbanci. V oddělené části této kapitoly je pojednána predikce vývoje kulturních forem lesa (převážně smrčin) pod vlivem zásahů, které lze legitimně uplatňovat ve II. zóně národního parku (kombinovaná obnova, strukturální probírky, sanitární zásahy apod.). Kap 6. zahrnuje velký oddíl pojednávající o úloze tlejícího dřeva v horských lesních porostech. Komplexně jsou zde zohledněna různá profesní a časoprostorová hlediska, např. eko-biologické funkce, role odumřelého dřeva v biodiverzitě, kvantitativní hodnocení a inventarizace tlejícího dřeva , porovnání dat v kontextu evropském, českém a na jednotlivých výzkumných plochách na Šumavě.

Obsažná je také 7. kapitola (87 stran), v níž je popsána porucha zdravotního stavu šumavských smrčin v průběhu posledních dvaceti let, tedy během dosavadní existence NP Šumava. Důraz je kladen hlavně na vliv přemnoženého kůrovce smrkového, ale explicitně nebo implicitně jsou zahrnuty i jiné rušivé vlivy v tomto horském regionu, jakými jsou jehličnaté monokultury, znečištění ovzduší a následná defoliace stromů, klimatické výkyvy, větrná a sněhová disturbance atp. Jádrem empirického výzkumu je pozorování a měření na 20 trvalých výzkumných plochách a studium populací kůrovce na vybraných místech, kde byla ponechána padlá dřevní hmota. Text i kvantitativní data v tabulkách a grafech dokumentují vývoj zasažených lesů při bezzásahovém režimu nebo při aplikaci různých sanitárních opatření. Popsány jsou také úvodní studie směřující k monitoraci různého managementu po orkánu Kyrill, který Šumavu zasáhl v roce 2007.

Skladbu lesních ekosystémů na Šumavě ilustruje 8. kapitola, v níž jsou podrobně pojednáni pancířníci (roztoči řádu Oribatida) jako důležitá složka půdní fauny a houby ze skupiny stopkovýtrusných (Basidiomycetes) a vřeckovýstrusných (Ascomycetes), jež tvoří mykorrhizy dřevin a podílejí se na rozkladu dřeva; krátce je pojednáno také genetické rozrůznění populací pěti jehličnanů, které mají důležitou úlohu při přírodní i umělé obnově šumavských lesů.

Na závěr knihy (kap. 9) autoři zdůvodňují pět různých režimů doporučitelných pro lesy v různých zónách v NP Šumava. Přehledně je ilustrován podíl různých lesních i nelesních ekosystémů v navržené (rozšířené) I. zóně. Diferencovaný management, týkající se převážně II. zóny je pojednán ve třech časových horizontech a cílové zastoupení dřevin rozlišeno podle typů lesních ekosystémů a potenciální přirozené vegetace.

České i anglické souhrny (kap. 10 a 11) a obsáhlý soupis literatury uzavírají tuto monografii.

Vydání nové knihy přivádí recenzenta k poznámce o vzájemném vlivu poznatků z přírodovědeckých a lesnických oborů při řízení NP Šumava. Výše citované vládní nařízení z r. 1991 popisuje v § 4 rozdělení národního parku do tří zón, při čemž se zřetelně odlišuje 'přísná přírodní zóna' (vhodná pro ochranu anebo obnovu samořídících funkcí) a 'řízená přírodní zóna' (vhodná vedle ochrany přírody pro omezené, přírodě blízké využívání). Od vyhlášení národního parku druhá zóna zabírá větší polovinu národního parku a bez jejího realistického vymezení by velkoplošné chráněné území nebylo schváleno. Z ducha i litery výše citované vyhlášky tedy vyplývá předpoklad aktivní ochrany a přiměřeného využívání (termín management se v ochraně přírody a krajiny ještě nepoužíval).

Protože lesy na Šumavě představují dominantní ekosystém, je při řízení národního parku žádoucí maximálně využívat přírodní vědy i široký okruh lesnických oborů. Antagonismus mezi badatelskými a aplikovanými obory, občas předpokládaný neinformovanými kruhy, v dnešní době neexistuje. Respektované pojmy v současné ochraně přírody (samořídící procesy, přírodě blízké hospodaření, přírodní obnova, akční plány atp.) byly souběžně ověřovány v lesních rezervacích i na území účelových a hospodářských lesů (ekologická stabilita, kombinovaná obnova, strukturální probírky, mimoprodukční funkce apod). Struktura a funkce lesního ekosystému byla středobodem akademické ekologie stejně jako nauky o lesním stanovišti, ochraně lesa a pěstování lesa. Např. zatímco geobotanické monografie operují většími podrobnostmi o nedřevinné složce lesů, lesnicky laděná literatura se opírá o dendrometrické parametry (kruhová plocha, výška, plnometry), které nejsou jen nástrojem 'dřevařské lobby'. Přírodovědné a lesnické přístupy v ochraně lesních ekosystémů se doplňují a vítáno je každé dílo, které spočívá na komplexitě dostupných poznatků.

Nová kniha o lesích Šumavy vznikla na podkladě aktuálních výzkumů a v mnohých kapitolách navazuje na celostátní a regionální materiály archivované v Ústavu pro hospodářskou .úpravu lesů a na lesnických fakultách českých univerzit. Využívá teoretické, metodické a faktografické statě, které její autoři již dříve vydali a obhájili v domácích i zahraničních časopisech a knihách. Mnohé výše uvedené údaje a řešení jsou originální a novátorské. Pro posouzení pravidel péče o lesy na Šumavě je například důležité dílo 'Obhospodařování bohatě strukturovaných a přírodě blízkých lesů' (S.Vacek, J.Simon, J. Remeš a kol., 2007), které podporuje potřebné zobecňování výsledků. Ochranářskou důležitost mají souběžné výzkumy a směrnice pro diferencovaný management v Krkonošském NP, který řeší – byť v menším rozsahu – podobné ochranářské problémy a na mnoha místech v lesích praktikuje přírodě blízké hospodaření. Časoprostorová komplexita a rozměry lesních ekosystémů umožňují upřednostnit různé aspekty a dát odlišný akcent na geo-ekologickou a ochranářskou problematiku tohoto chráněného území.

Kniha pochopitelně neuspokojí nároky odlišně zaměřených odborníků, protože editoři měli omezený výběr spoluautorů připravených ke spolupráci. Před kapitolou, která je věnovaná defoliaci stromů nebo v souvislosti se jejich zdravotním stavem by se hodilo pojednat také zbytkovou zátěž, která spočívá v chemismu půdy; samostatné kapitoly mohly vysvětlit trvající zatížení škodlivinami a vyššími dávkami UV záření a komentář potřebovaly i očekávatelné klimatické změny v kulminačních polohách Šumavy. Větší uplatnění dat z oboru nižších rostlin a bezobratlých by jistě prospěl novátorské klasifikaci lesních typů. V knize není pojednána problematika spárkaté zvěře, která jistě ovlivňuje různé varianty přírodní i umělé obnovy a zůstává být i v I. zóně trvalým antropogenním faktorem. Kniha neporovnává management lesů na české, bavorské a rakouské straně pohoří, což je jistě ovlivněno nedostatkem celistvých a velkoplošných informací a odlišností podunajské strany pohoří. Obsah knihy se nezabývá ani semenářstvím, školkařstvím, těžebními technologiemi nebo trasováním infrastruktury, což jsou také obory, které souvisejí s ochranou a managementem lesních ekosystémů. Ve svém zaměření publikace neřeší problémy socio-kulturní a socio-ekonomické, které také vyvstávají při zonaci a řízení národního parku. Tvrdá fakta o současném zdravotním stavu a obhospodařování lesů na Šumavě by neměla být zneužita neinformovanými kruhy a v mediálně vedených sporech. Za menší nedostatek knihy (v kap. 3) lze považovat absenci tabulky s přesnou polohou všech výzkumných ploch, odběrových míst a sond a s jejich jednoznačnou lokalizací pomocí zeměpisných souřadnic.

Kniha je zdařilým literárním produktem díky všem nejmenovaných editorům, autorům nosných kapitol, dílčích příspěvků i souhrnů, i tvůrcům názorných ilustrací. Podle jmenovitého řazení v záhlaví kapitol a frekvence v autorských kolektivech je zřejmé, že pořadatelem a hlavním tvůrčím pracovníkem tohoto díla byl profesor Stanislav Vacek, který se v nedávných letech zasloužil o úspěšné monografie a učebnice využívané na vysokých školách a v lesnicky orientovaných institucích Česka, Slovenska i Polska; znovu osvědčil svůj um při organizaci početného autorského kolektivu. Uznání ovšem patří také nakladatelství Lesnická práce, knižnímu výtvarníkovi a fotografům za velmi informativní snímky.

Celkové hodnocení knihy je ovšem ztíženo tím, že ani v Česku ani v sousedních zemích zatím není k dispozici srovnatelné knižní dílo o horských lesích obecně (snad kromě knihy S. Vacek a kol. 2003: Horské lesy České republiky) a šumavských národních parcích zvláště. Poskytovatelé grantů na logisticky náročné výzkumy jistě uvítají, že vědecky významné poznatky neuvíznou jako řešitelské zprávy ve foliantech úřadů, ani nezapadnou jako dílčí články ve specializovaných časopisech. Lze jen doufat, že v dohledné době se objeví další obsažné a sumarizující knižní dílo, jehož aktuální, variantní nebo kritické informace budou pro řízení mimořádně lesnatého národního parku uprostřed Evropy stejně užitečné.

Prof. Ing. Jan Jeník, CSc. dr. h. c.