Recenze Děti srpna

Román je dílem nadaného čtyřiatřicetiletého ruského autora. Děj románu se odehrává na počátku 90. let, v době kdy Rusové plni nadějí uvěřili, že se rodí nové Rusko a že teď „už bude všechno jinak“. Právě tehdy se hlavnímu hrdinovi dostává do rukou deník jeho babičky, bývalé redaktorky prorežimního politického nakladatelství, která v něm zaznamenala rozsáhlou rodinnou historii. Tato zápletka autorovi umožňuje, aby skoro detektivní formou rozehrával děsivé lidské osudy odehrávající se v komunistické diktatuře; hlavní hrdina začíná v nové době plné zvratů, nejistot a zklamání pátrat po stopách svého děda, a tak pracně a napínavě rozmotává spletité klubko rodinných vztahů a zároveň s tím i hrůzných dějinných okamžiků bývalého Sovětského svazu. Otázky viny a odpovědnosti jsou tu nahlíženy očima mladého Rusa, který se sám tu více, tu méně zaplétá do rodících se ne vždy morálkou oplývajících pořádků nového Ruska. Ostatně citujme:…Kolik už toho všeho bylo, té zloby, nenávisti, zoufalství a přání smrti, oprávněných i neoprávněných, na adresu katů, trýznitelů, osobních nepřátel, příbuzných, někdejších kamarádů, náhodných sousedů v dobytčáku vězeňského transportu, přesvědčených, že Stalin o tomhle všem nic neví… Jako bych nahlédl do té bezedné číše a na vlastní kůži pocítil, jak spletité, zrádné a kruté může být tohle toužení po odplatě.

Tam, v té krvavé kaši, už se nedalo rozeznat čisté od ohavného, protrpěné od vylhaného. Tam ještě existoval Sovětský svaz – jakožto souhrn rozdrcených osudů, deportací, jež měnily život celých národů, krví překreslených hranic, které jedněm braly a druhým dávaly, nepředstavitelná spousta vzájemných křivd, o to děsivější, že role se měnily a každý se mohl stát jak zločincem, tak obětí...

Jednotlivé střípky z mozaiky příběhu, který nikdy neměl ožít, vynořit se ze stínu mlčení na světlo světa, jsou alarmující výpovědí, burcující výzvou nabádající k tomu, abychom nezavírali oči před děsivým dědictvím minulosti, jejíž odkaz se jako červená nit táhne našimi životy až do dnešních dnů, přežívá v nás pevně uzamčeno sebezáchovným mlčením a spoluutváří tak naši přítomnost. Právě všudypřítomné mlčení prorůstající do hloubi našeho bytí prostupuje celým textem.

Hrdinovo pátrání je hledáním samotného autora, který se podobně jako v předchozí knize snaží zorientovat v totalitní minulosti, učinit historické doznání a vyrovnat se s ní, v opozici k nynějšímu režimu, který má tendenci historii spíše zatajovat (jak to v knize celý život činila hrdinova babička) nebo ji dokonce glorifikovat.

Román je pohledem mladého sebevědomého ruského intelektuála na hanebné moderní dějiny své vlasti, nikoli jen nahlédnutím na to, čím se dnešní Rusko ze své nedávné minulosti může pyšnit. schovat popis