Dva chlapci na útěku před válkou. Nemají nic než oblečení v batohu na zádech a tenčící se hotovost po rodičích zašitou do výstelky pásku u kalhot. Aryan a jeho malý bratr Kabir se vydávají nákladním autem, lodí, vlakem, autobusem i pěšky napříč Evropou, která jim, jak zoufale doufají, nabídne...
číst celé
Dva chlapci na útěku před válkou. Nemají nic než oblečení v batohu na zádech a tenčící se hotovost po rodičích zašitou do výstelky pásku u kalhot. Aryan a jeho malý bratr Kabir se vydávají nákladním autem, lodí, vlakem, autobusem i pěšky napříč Evropou, která jim, jak zoufale doufají, nabídne budoucnost, s níž už se v Afghánistánu rozloučili. Kábul-Teherán-Istanbul-Athény-Řím-Paříž-Londýn: to je směr, kterého se drží, mantra, kterou opakují ve svých modlitbách, a jediná možnost, kterou před sebou vidí.
Během cesty čelí hladu a vyčerpání, zimě a horku, násilí a zmatku, jsou nuceni pracovat v bezútěšných podmínkách a spoléhat se na lidi, kterým není radno věřit. Vždycky ale zbývá naděje a vzpomínky na domov.
Je to příběh dvou chlapců, jejichž odvážné rozhodnutí poukazuje na ničivý dopad války na životy obyčejných lidí.
schovat popis
Recenze
Dva bratři, jeden dvanáctiletý, druhý osmiletý po smrti rodičů prchají z rodného Afganistánu do Evropy. Arjan, starší z nich, se snaží všemožně mladšímu Kábirovi cestu usnadnit, povzbudit ho, i když někdy je to i opačně. Cesta do Evropy vede přes Irán, Itálii, Řecko, Francii. Na této trnité cestě zažívají hlad, mráz, otrocké práce, vydírání. Jdou pěšky, přeplavují se v rozbitém člunu, na lodi, v kamiónech. Nakonec z Calais v mrazicím boxu spolu s masem do Londýna. Cestu přežije jen Kábir a jeden z jejich kamarádů, který ho pak najde v jednom chlapeckém domově.
Autorka velmi citlivě líčí sociální problémy, život utečenců, který čtenáři drásá nervy, který vyznívá velmi působivě, i když tragicky. K tomu všemu přispívá výběr jazykových prostředků, stylizace vět a celého příběhu, vyprávěném podmanivě pravdivě.