Román Geniální přítelkyně je prvním dílem stejnojmenné tetralogie, která už uchvátila čtenáře bezmála na celém světě a vzbudila zaslouženou pozornost literární kritiky (poslední díl byl mj. nominován na italskou cenu Strega a dostal se mezi šestici kandidátů na The Man Booker International Prize).

Neapolská periferní čtvrť Luzzatti (v textu však její název nikdy nezazní), padesátá léta minulého století. Právě tam a tehdy začíná příběh jednoho ženského přátelství. Jeho vypravěčkou je Elena, která už jako stará žena vzpomíná na svůj život, který byl, kam její paměť sahá, vždycky ovlivňován silnou osobností geniální Lily. Sama je přitom klíčovou postavou zas pro Lilin osud, v jejích očích je tou geniální kamarádkou naopak ona. Úhelným kamenem jejich komplikovaného vztahu je snaha obstát v mužském světě, jehož konvenční hranice jsou pro ně stejně tak svazující jako hranice jejich čtvrti plné pokrytectví a násilí.

Čtenář se v románu seznamuje nejen se dvěma protagonistkami, ale i s celým mikrokosmem neapolské čtvrti propojené hustým předivem konvencí a vášní, jehož kořeny sahají až do doby fašismu, do let druhé světové války, do světa „před Elenou a Lilou“. Vypravěčka nás sice na vzorku jedné čtvrti provede vývojem italské společnosti od poválečné chudoby až k ekonomickému zázraku šedesátých let, zasvětí nás do ideologických i přízemních sporů mezi komunisty a camorristy, ale ústředním tématem románu i celé série zůstává přátelství vzájemně odlišných hrdinek, vylíčené s až nemilosrdnou otevřeností jako systém „spojených nádob“, jako bolestné zrcadlení, jako celoživotní soupeření, jako pevné pouto, které často škrtí.

O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se literární obec zajímá už od počátku devadesátých let, kdy vyšla románová prvotina L’amore molesto (1992, Tíživá láska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogie Geniální přítelkyně, tvořené romány L’amica geniale (2011, Geniální přítelkyně), Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e di chi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou), Storia della bambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě. Univerzitní profesor Marco Santagata je na základě literárního zkoumání jejích děl přesvědčený, že za jménem Eleny Ferrante se skrývá historička Marcella Marmo; novinář Claudio Gatti, který zas sledoval tok peněz, přišel s odhalením, že je to překladatelka Anita Raja, manželka spisovatele Domenica Starnoneho. Existují i teorie, že autorem knih je sám Starnone, jiní spekulují o týmové spolupráci manželského páru, případně i dalších osob z okolí nakladatelství Edizioni E/O, které knihy Eleny Ferrante vydává. Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím, které není založeno na narativních experimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011). Její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování (1995, r. Mario Martone a 2005, r. Roberto Faenza), nyní se na motivy tetralogie Geniální přítelkyně chystá v produkci společností Fandango a Wildside televizní seriál The Neapolitan Novels.