Berlín 1940. Mladičké Židovce Marii Jalowiczové hrozí deportace. Jenže ona chce žít. Za každou cenu. A tak zmizí. Celou válku se skrývá a někdy za to platí opravdu vysokou cenu.
Po 50 letech od skončení války namluví Marie poprvé celý svůj životní příběh na 77 magnetofonových pásků. Stanou se základem jedinečného časového dokumentu. Otevřeně, bez vnitřní cenzury v něm hrdinka líčí, jaké to je protloukat se den po dni Berlínem ovládaném Hitlerem: Potřebuje falešné doklady, úkryty, lidi, kteří jsou ochotni jí nezištně i za úplatu pomoci. Pokusí se nacistům uniknout fingovaným sňatkem s Číňanem, snaží se přes Bulharsko vycestovat do Palestiny. Marně. Musí zkrátka přežít v Berlíně. Je svolná ke všemu, tak silná je její touha přežít.
Autentická výpověď mimořádně statečné, nezdolné ženy doplňuje doslov jejího syna, Hermanna Simona, historika a ředitele Nadace Nová synagoga v Berlíně.

„Upřímná výpověď o přežití uprostřed nacistického Berlína neskrývá žádná tabu.“
Channah Trzebinerová, Jüdische Allgemeine

„Kdo se chce o lidovém odporu, nenávisti, morálce, lidskosti a proletářském nacismu dozvědět víc, ať si přečte tuhle knihu.“
Götz Aly, Berliner Zeitung

Ukázka:

Na podzim 1941 jsem dostala předvolání na Úřad práce. První výzvu jsem ignorovala, což byla neuvěřitelná drzost. Pak přišel další lístek, tentokrát s označením „Druhá výzva“. Odnesla jsem ho na úřad a řekla: „To je ale zvláštní! Tady stojí Druhá výzva, ale já žádnou první nikdy nedostala.“ Poslali do mě přádelny, malého podniku s takzvaným oddělením pro Židy. Pracovní podmínky byly příšerné. Přidělili mě na noční a já musela chodit na směny absolutně temnými ulicemi. I hala, ve které jsme pracovali, byla velice špatně osvětlená. Neustále se mi trhalo vlákno a předačka na mě ječela, že to hraničí se sabotáží. Po několika dnech jsem šla do kanceláře a řekla jsem mladé úřednici, že se snažím ze všech sil, že se mi ale neustále trhá vlákno, že jsem toho v poslední době hodně prodělala a že se mnou mají jenom problémy. Vtom vešla předačka a rozkřičela se: „Tu židovskou svini byste měli vyhodit, nestojí ani za plivnutí!“ Přikývla jsem: „Ano, prosím, propusťte mě. Já totiž nesmím dát výpověď.“ „Ach tak,“ odpověděla úřednice, „to jsem nevěděla. Dobrá, tak vás tedy propustíme. Vaše předačka přece řekla, že jste neschopná.“ Okamžitě mi vystavila papíry a mile mi popřála hodně štěstí. Samozřejmě jsem byla opět hlášená na Úřadě práce, a tak jsem brzy dostala další předvolání. Pak přišlo druhé a já si pomyslela, že až přijde třetí, budu tam muset jít. Ale dopadlo to jinak. V pokoji vedle mě donedávna bydlel Harry Kaplan, číšník, který hrál na klarinet. Pak ho však deportovali. Jednou se ozval zvonek a za dveřmi stál listonoš s doporučeným psaní pro pana Kaplana. „Není tady,“ řekla jsem. „Odvedli ho.“ „Aha! V tom případě musím na obálku napsat odstěhován na východ bez udání adresy,“ prohlásil listonoš. „A pak tu mám ještě něco, měla by tu bydlet jistá slečna Jalowiczová.“ Okamžitě jsem tu obálku poznala: Byla to další výzva z Úřadu práce. „Tam taky napište odstěhována na východ bez udání adresy,“ vyhrkla jsem rychle. A tak mě vymazali z evidence Úřadu práce, protože jsem měla tolik drzosti, abych úřadům oznámila, že už jsem deportovaná.