Dobrej večír. Nevím co jsem komu udělal, ale další takovej porod v rychlým sledu už asi nepřežiju. Adéla Knapová a její Nemožnost nuly mi dala zabrat a já můžu celkem spolehlivě říct, že tady to moc neknapalo.

Celá kniha je o učitelovi a jeho pošahaný rodině, která zřejmě utekla z nějaký blbý český tragikomedie, kde je už nějak principiálně daný, že se všichni chovají jako dementi, jinak není možno posunout děj. Kdybych měl vlasy, tak bych si je vytrhal, #foreverplešatej. Každopádně, začátek ještě docela slibnej, říkám si, co z toho bude, valím si chleba s paštikou, čiluju jak pán, nohy si vopaluju na balkóně, ale čím víc se do toho člověk zakousává, tím víc mu dochází, jak ohromně, ale ukrutně otravnej Knapový styl je. Něco takhle na efekt jsem snad ještě nečetl. Každá věta křičí "čumte blbečci, mohla jsem napsat otevřel ledničku, ale místo toho jsem napsala ruka se zlomila v půl a trhem vytrhla vnitřnosti studené plochy bzučící komody ledu. woooa to by vás nenapadlo co?"

Pokoj si s tím Knapajda nedá ani jeden boží odstavec, takže naschledanou nikdy. schovat popis