Když jsem letos v červnu koupila tuhle zatím poslední Snyderovu knížku manželovi k narozeninám, vlastně jsem ani moc neplánovala, že si ji někdy sama přečtu. Povinnost ji otevřít nakonec vzešla ze školního zadání. A nelitovala jsem. Zaujala mě rychlost, s jakou kniha v tištěné verzi vyšla. Text, který vznikl jako autorova reakce na výsledky prezidentských voleb ve Spojených státech (původně jako prohlášení na autorově facebookovém profilu), si prý přečetlo milion lidí a Snyder se rozhodl vydat letos v březnu rozšířenou knižní verzi. U nás vyšla česky v překladu Martina Pokorného jako společný nakladatelský projekt Paseky a Prostoru v květnu téhož roku. Tady se „nejelo padesátkou“, naopak; přirovnala bych tenhle vydavatelský počin spíš „k výjezdu rychlé.“ Vypadá to, že nakladatelé byli přesvědčeni, že kniha by se měla rychle dostat i k českým a slovenským čtenářům a to co nejrychleji. Je zároveň finančně dostupná – nezaplatíte za ni ani dvě stovky.
Kdo je vlastně Timothy Snyder? Komentovat věci má dnes potřebu skoro každý. Ne každému ale stojí za to naslouchat. Komentáře zároveň nemůžou vyvážit skutečná fakta. Nebo taky jinak – trefně podle mého vystihuje hodnotu faktů vs. komentářů britský dramatik česko-židovského původu Sir Tom Stoppard v divadelní hře Noc a den: Komentář je zdarma, fakta už za peníze . Snyder, původem rodák z Ohia, současný významný americký historik, zároveň profesor na Yale. Muž, který spojil svou akademickou dráhu s dějinami střední a východní Evropy. Ve svých předchozích knihách přibližuje dějiny až nebývale detailně, což si vysvětluji především díky jeho rozsáhlým jazykovým znalostem (mluví pěti evropskými jazyky; čte prý dokonce v deseti) . Snyderovi je v souvislosti s knihou vyčítáno zjednodušování, vyvolávání starých duchů či dokonce hysterie . Podle mého neprávem. Snyder začal téma komunikovat přes Facebook. Nemohl si vybrat lepší způsob. Chtěl oslovit, vyvolat diskusi, vyburcovat – povedlo by se mu to skrze šestsetistránkovou knihu, kterou by jistě neměl problém sepsat? Určitě ne. Dokonce věřím, že na každou z dvaceti kapitol knihy by mohl napsat odbornou esej o stejném rozsahu.
V duchu toho, co píše v deváté kapitole, nazvané Nepoužívej fráze, přemýšlej o tom, co říkáš vybízí čtenáře knihy především k vlastnímu rozvažování a reflexi. Vybízí nás k přemýšlení, jaké myšlenky nás zaujaly, co sami považujeme za nejdůležitější. Snyder s námi komunikuje; nejde mu o to, aby někdo přejímal jeho postoje a stanoviska, nabourává se do obsahu vědomí každého z nás.
Knihu jsem si vzala ven do parku, svítilo slunce. Chtěla jsem mít jistotu, že budu mít dostatečný prostor se soustředit a zároveň její název Tyranie mě nějak podvědomě vedl k tomu, abych počkala, až bude venku hezky. Vážím si usnadnění přístupu k textu prostřednictvím naskenování vyučujícím. Přesto – když to jen trochu půjde – budu vždy ke studiu knih volit tištěnou verzi. Mám pocit, že prostřednictvím fyzicky vytištěné svázané knihy se vším, co k tomu patří, se mi daří se lépe napojit na autora (a kdybych text četla v angličtině, bylo by to vůbec nejlepší ). Vím, že mi nic (rozuměj internet) nebude vnucovat nebo napovídat texty či pojmy, které bych možná chtěla číst dál, budu se moci svobodně rozhodovat, čím se budu zabývat víc nebo míň, nic nebude podtržené, zvýrazněné, aniž bych to neudělala já, široko daleko nikde žádný odkaz na nic dalšího. Pokud ho tam nenapíše sám autor.
Už výše zmíněná devátá kapitola byla původně šestým bodem facebookového statusu. Když si ho nacházím a čtu v originále, zjišťuji, že angličtina mi pomáhá rozumět nově. Vždyť česká slova přemýšlej, vyjadřuj se jsem už slyšela a použila tolikrát, že mi jejich skutečný obsah přijde vyprázdněný. Nově si uvědomuji, že slova mají obsah.. Vždyť v angličtině vyjádření think up your own way of speaking může být stejně tak dobře čtenářem vnímáno víc než jako doporučení spíše jako skutečná výzva k uplatňování vlastního způsobu vnímání a reflektování světa, vlastní kreativitě a zodpovědnosti . Slovníková definice slovesa think zahrnuje např. tak trefné vysvětlení jako mít vědomou mysl, pamatovat si prožité . Ze všedního se stává nové, nebo alespoň čerstvě viděné, zbavené obalu stereotypního myšlení. S jazykem lze pracovat a lze jej i zneužít ve svůj prospěch, jak Snyder přibližuje na příkladu literárního vědce Viktora Klemperera židovského původu. Ten si všiml, jak Hitlerův jazyk zavrhoval každou legitimní opozici (slovem lid byla míněna jen nějaká skupina lidí, ne všichni a zcela shodně se vyjadřuje o lidu prezident Trump), každý kontakt znamenal jakýsi boj (musíme vyhrávat) a veškerá snaha svobodných lidí reflektovat svět jinak představovala urážku vůdce (podle prezidenta pomluva). Snyder si všímá stejných principů v práci s jazykem, které používal Hitler a Trump – tím je například zjednodušování či zúžení významů slov. Hitler dokonale ovládl jazyk před tím, než ovládl vše ostatní.
Trumpovo zvolení bylo vypitým koktejlem namíchaným posty z Twitteru, videí z Youtube a televize spíše než postupným procesem ovlivněným racionálními úvahami skrze souvislosti. Snyder před jednostranným vystavováním se blikajícím obrazovkám varuje. Uvědomuje si, že monitorům a obrazovkám se dnes vyhnout asi nelze, ale jejich dvojrozměrný svět nám nemůže dávat smysl, pokud zároveň nečerpáme z výbavy, kterou jsme nabyli jinde. Potřebujeme totiž širší rámec. Ten lze získat právě četbou knih. Trump prý čte, i když vlastně asi nikdy nepřečetl celou knihu (nebo jak to vlastně je); knihy spíš píše (to dnes dělá kdekdo, zvlášť, když si je může sám vydat). Snyder v předposledním odstavci říká, že každá dobrá kniha oživí naši schopnost uvažovat o víceznačných situacích a posuzovat úmysly druhých lidí . Navrhuje konkrétní autory a díla – Orwela a Bradburyho citoval v textu kapitoly, tady přichází na řadu Milan Kundera, Philip Roth či dokonce J.K.Rowlingová. I tady vítám pro někoho možná zdaleka ne vyčerpávající vyjmenování pěti konkrétních knih - rozhoduji se přečíst si do konce roku aspoň jednu. Úkol zdánlivě jednoduchý - podaří se mi ho splnit?
Snyder kapitolu uzavírá praktickým výčtem teoretických textů, které ho ovlivnily při psaní vlastních úvah. Jen potvrzuje výše popisovaný fakt, že věci existují v souvislostech, ne samy o sobě a každý z nás je vystaven vlivu různých informací a textů, které si sám možná nevybral. Určitým návratem ke kořenům může být Snyderův návrh začít znovu číst Bibli, kterou považuje stále za vysoce aktuální text.
Ve třinácté kapitole Tyranie Snyder zmiňuje, že politika je tělesná (tedy každodenní), vysílá nás ven od svých notebooků a mobilů mezi lidi. Co to znamená? Dnes se u nás v Litomyšli koná tzv. Litomyšlské fórum, moderovaný diskusní prostor s pozvanými hosty. Letos na téma Češi pro/proti EU? Můžu tedy jít na toto setkání a říci svůj názor, poslechnout si názory druhých, reflektovat slyšené. Uneseme vlastně vůbec ještě, při tom všem „lajkování“ možná budeme s nějakým názorem vystupovat sami? Nemusím ale zůstávat ve světě dospělých. Několik svitavských škol se i letos připojuje k celkem čtyřem stovkám dalších v republice, kde si připomínají – prostřednictvím filmových projekcí, besed a diskusí – Příběhy bezpráví. Karel Strachota, ředitel vzdělávacího programu Jeden svět na školách ze společnosti Člověk v tísni, který projekt pořádá, o něm říká: „V letošním ročníku chceme žákům a studentům připomenout, že v moderní československé historii existuje nejen útlak, ale i nepřerušená tradice vzdoru. Jistě, statečných a odhodlaných lidí nebylo moc – jenže to je jen další důvod, abychom jim věnovali pozornost a projevili úctu. I díky nim žijeme v demokratické zemi .“
Ačkoliv se Snyderova kniha jmenuje Tyranie; nakonec je to – dle mého názoru - právě demokracie, co je hlavním tématem celého díla a uvědomění si tenké hranice, kde už začíná tyranie (totalita). To, že nyní - ať už v Evropě nebo v USA - žijeme v demokratické společnosti, není samo sebou. Ve dvacátém století demokracie podlehla fašismu, nacismu a komunismu. Byly to sliby vůdců nebo strany, že lid vyslechne a uchrání před globálními hrozbami. Rozumné uvažování nahradily mýty. Evropské dějiny jsou nám svědectvím, že společnosti se mohou rozložit, demokracie může padnout, etika může úplně vymizet a běžní lidé se mohou ocitnout v neočekávaných situacích.
Dnes nejsme moudřejší než Evropané, kteří sledovali, jak demokracie podléhá totalitarismu. Už dávno nežijeme pod dojmem hrůz nacismu nebo stalinismu. Ale když se politický pořádek zdá být ohrožen, naší výhodou je, že se můžeme poučit z jejich zkušeností a bojovat proti nástupu tyranie, tvrdí Timothy Snyder.
O jaký boj se jedná? Především zapojit se, svobodně se rozhodnout být aktivní v různých občanských uskupeních, přijímat zodpovědnost za šíření informací. Zároveň je třeba ale být si vědom, čeho jsem historickou součástí, jak napsala Hanah Arendtová ve své knize Původ totalitarismu (resp. tyranie): jde také … o zkoumání a vědomé nesení břemene, které na nás naše století vložilo . Dále pak říká, že pochopit znamená zkrátka nepromýšlet předem, ale přijmout skutečnost a vydržet její nápor. Věřím, že mnoho lidí i v Americe bylo dezorientovaných, nečekalo například, že Trump volby vyhraje. Snyder jeho politické vystupování sledoval podrobně už od roku 2015 . To může říci málokdo z nás. Historie nás může poučit i varovat. Budou přece další volby. A tato otázka je myslím – pro nás Čechy – aktuální víc než kdy předtím. Mysleme na to.
Recenze
Kdo je vlastně Timothy Snyder? Komentovat věci má dnes potřebu skoro každý. Ne každému ale stojí za to naslouchat. Komentáře zároveň nemůžou vyvážit skutečná fakta. Nebo taky jinak – trefně podle mého vystihuje hodnotu faktů vs. komentářů britský dramatik česko-židovského původu Sir Tom Stoppard v divadelní hře Noc a den: Komentář je zdarma, fakta už za peníze . Snyder, původem rodák z Ohia, současný významný americký historik, zároveň profesor na Yale. Muž, který spojil svou akademickou dráhu s dějinami střední a východní Evropy. Ve svých předchozích knihách přibližuje dějiny až nebývale detailně, což si vysvětluji především díky jeho rozsáhlým jazykovým znalostem (mluví pěti evropskými jazyky; čte prý dokonce v deseti) . Snyderovi je v souvislosti s knihou vyčítáno zjednodušování, vyvolávání starých duchů či dokonce hysterie . Podle mého neprávem. Snyder začal téma komunikovat přes Facebook. Nemohl si vybrat lepší způsob. Chtěl oslovit, vyvolat diskusi, vyburcovat – povedlo by se mu to skrze šestsetistránkovou knihu, kterou by jistě neměl problém sepsat? Určitě ne. Dokonce věřím, že na každou z dvaceti kapitol knihy by mohl napsat odbornou esej o stejném rozsahu.
V duchu toho, co píše v deváté kapitole, nazvané Nepoužívej fráze, přemýšlej o tom, co říkáš vybízí čtenáře knihy především k vlastnímu rozvažování a reflexi. Vybízí nás k přemýšlení, jaké myšlenky nás zaujaly, co sami považujeme za nejdůležitější. Snyder s námi komunikuje; nejde mu o to, aby někdo přejímal jeho postoje a stanoviska, nabourává se do obsahu vědomí každého z nás.
Knihu jsem si vzala ven do parku, svítilo slunce. Chtěla jsem mít jistotu, že budu mít dostatečný prostor se soustředit a zároveň její název Tyranie mě nějak podvědomě vedl k tomu, abych počkala, až bude venku hezky. Vážím si usnadnění přístupu k textu prostřednictvím naskenování vyučujícím. Přesto – když to jen trochu půjde – budu vždy ke studiu knih volit tištěnou verzi. Mám pocit, že prostřednictvím fyzicky vytištěné svázané knihy se vším, co k tomu patří, se mi daří se lépe napojit na autora (a kdybych text četla v angličtině, bylo by to vůbec nejlepší ). Vím, že mi nic (rozuměj internet) nebude vnucovat nebo napovídat texty či pojmy, které bych možná chtěla číst dál, budu se moci svobodně rozhodovat, čím se budu zabývat víc nebo míň, nic nebude podtržené, zvýrazněné, aniž bych to neudělala já, široko daleko nikde žádný odkaz na nic dalšího. Pokud ho tam nenapíše sám autor.
Už výše zmíněná devátá kapitola byla původně šestým bodem facebookového statusu. Když si ho nacházím a čtu v originále, zjišťuji, že angličtina mi pomáhá rozumět nově. Vždyť česká slova přemýšlej, vyjadřuj se jsem už slyšela a použila tolikrát, že mi jejich skutečný obsah přijde vyprázdněný. Nově si uvědomuji, že slova mají obsah.. Vždyť v angličtině vyjádření think up your own way of speaking může být stejně tak dobře čtenářem vnímáno víc než jako doporučení spíše jako skutečná výzva k uplatňování vlastního způsobu vnímání a reflektování světa, vlastní kreativitě a zodpovědnosti . Slovníková definice slovesa think zahrnuje např. tak trefné vysvětlení jako mít vědomou mysl, pamatovat si prožité . Ze všedního se stává nové, nebo alespoň čerstvě viděné, zbavené obalu stereotypního myšlení. S jazykem lze pracovat a lze jej i zneužít ve svůj prospěch, jak Snyder přibližuje na příkladu literárního vědce Viktora Klemperera židovského původu. Ten si všiml, jak Hitlerův jazyk zavrhoval každou legitimní opozici (slovem lid byla míněna jen nějaká skupina lidí, ne všichni a zcela shodně se vyjadřuje o lidu prezident Trump), každý kontakt znamenal jakýsi boj (musíme vyhrávat) a veškerá snaha svobodných lidí reflektovat svět jinak představovala urážku vůdce (podle prezidenta pomluva). Snyder si všímá stejných principů v práci s jazykem, které používal Hitler a Trump – tím je například zjednodušování či zúžení významů slov. Hitler dokonale ovládl jazyk před tím, než ovládl vše ostatní.
Trumpovo zvolení bylo vypitým koktejlem namíchaným posty z Twitteru, videí z Youtube a televize spíše než postupným procesem ovlivněným racionálními úvahami skrze souvislosti. Snyder před jednostranným vystavováním se blikajícím obrazovkám varuje. Uvědomuje si, že monitorům a obrazovkám se dnes vyhnout asi nelze, ale jejich dvojrozměrný svět nám nemůže dávat smysl, pokud zároveň nečerpáme z výbavy, kterou jsme nabyli jinde. Potřebujeme totiž širší rámec. Ten lze získat právě četbou knih. Trump prý čte, i když vlastně asi nikdy nepřečetl celou knihu (nebo jak to vlastně je); knihy spíš píše (to dnes dělá kdekdo, zvlášť, když si je může sám vydat). Snyder v předposledním odstavci říká, že každá dobrá kniha oživí naši schopnost uvažovat o víceznačných situacích a posuzovat úmysly druhých lidí . Navrhuje konkrétní autory a díla – Orwela a Bradburyho citoval v textu kapitoly, tady přichází na řadu Milan Kundera, Philip Roth či dokonce J.K.Rowlingová. I tady vítám pro někoho možná zdaleka ne vyčerpávající vyjmenování pěti konkrétních knih - rozhoduji se přečíst si do konce roku aspoň jednu. Úkol zdánlivě jednoduchý - podaří se mi ho splnit?
Snyder kapitolu uzavírá praktickým výčtem teoretických textů, které ho ovlivnily při psaní vlastních úvah. Jen potvrzuje výše popisovaný fakt, že věci existují v souvislostech, ne samy o sobě a každý z nás je vystaven vlivu různých informací a textů, které si sám možná nevybral. Určitým návratem ke kořenům může být Snyderův návrh začít znovu číst Bibli, kterou považuje stále za vysoce aktuální text.
Ve třinácté kapitole Tyranie Snyder zmiňuje, že politika je tělesná (tedy každodenní), vysílá nás ven od svých notebooků a mobilů mezi lidi. Co to znamená? Dnes se u nás v Litomyšli koná tzv. Litomyšlské fórum, moderovaný diskusní prostor s pozvanými hosty. Letos na téma Češi pro/proti EU? Můžu tedy jít na toto setkání a říci svůj názor, poslechnout si názory druhých, reflektovat slyšené. Uneseme vlastně vůbec ještě, při tom všem „lajkování“ možná budeme s nějakým názorem vystupovat sami? Nemusím ale zůstávat ve světě dospělých. Několik svitavských škol se i letos připojuje k celkem čtyřem stovkám dalších v republice, kde si připomínají – prostřednictvím filmových projekcí, besed a diskusí – Příběhy bezpráví. Karel Strachota, ředitel vzdělávacího programu Jeden svět na školách ze společnosti Člověk v tísni, který projekt pořádá, o něm říká: „V letošním ročníku chceme žákům a studentům připomenout, že v moderní československé historii existuje nejen útlak, ale i nepřerušená tradice vzdoru. Jistě, statečných a odhodlaných lidí nebylo moc – jenže to je jen další důvod, abychom jim věnovali pozornost a projevili úctu. I díky nim žijeme v demokratické zemi .“
Ačkoliv se Snyderova kniha jmenuje Tyranie; nakonec je to – dle mého názoru - právě demokracie, co je hlavním tématem celého díla a uvědomění si tenké hranice, kde už začíná tyranie (totalita). To, že nyní - ať už v Evropě nebo v USA - žijeme v demokratické společnosti, není samo sebou. Ve dvacátém století demokracie podlehla fašismu, nacismu a komunismu. Byly to sliby vůdců nebo strany, že lid vyslechne a uchrání před globálními hrozbami. Rozumné uvažování nahradily mýty. Evropské dějiny jsou nám svědectvím, že společnosti se mohou rozložit, demokracie může padnout, etika může úplně vymizet a běžní lidé se mohou ocitnout v neočekávaných situacích.
Dnes nejsme moudřejší než Evropané, kteří sledovali, jak demokracie podléhá totalitarismu. Už dávno nežijeme pod dojmem hrůz nacismu nebo stalinismu. Ale když se politický pořádek zdá být ohrožen, naší výhodou je, že se můžeme poučit z jejich zkušeností a bojovat proti nástupu tyranie, tvrdí Timothy Snyder.
O jaký boj se jedná? Především zapojit se, svobodně se rozhodnout být aktivní v různých občanských uskupeních, přijímat zodpovědnost za šíření informací. Zároveň je třeba ale být si vědom, čeho jsem historickou součástí, jak napsala Hanah Arendtová ve své knize Původ totalitarismu (resp. tyranie): jde také … o zkoumání a vědomé nesení břemene, které na nás naše století vložilo . Dále pak říká, že pochopit znamená zkrátka nepromýšlet předem, ale přijmout skutečnost a vydržet její nápor. Věřím, že mnoho lidí i v Americe bylo dezorientovaných, nečekalo například, že Trump volby vyhraje. Snyder jeho politické vystupování sledoval podrobně už od roku 2015 . To může říci málokdo z nás. Historie nás může poučit i varovat. Budou přece další volby. A tato otázka je myslím – pro nás Čechy – aktuální víc než kdy předtím. Mysleme na to.
Asi tak nějak to vystihuje naši demokratickou zem. Kniha byla plná zajímavých úvah, jsem ráda, že se autor zmínil i o ČSR. Jediný problém byl v tom, že se autor nechoval objektivně a evidentně vyzdvihoval americkou demokracii a kritizoval Rusko. Ale za mě příjemná oddechovka, ze které aspoň něco mám