Kde se mohou potkat domorodec ze západoafrické vesnice, francouzský seminarista, jeruzalémský odborník na starosemitské jazyky, putující misionář, arcibiskup ze země stižené diktaturou, prezident světové charity a muž v čele vatikánské kongregace? Kde? V Robertu Sarahovi. Je to kardinál s duší kontemplativního mnicha, jehož slova o nežvanivé, naslouchavé modlitbě zvou k vnitřnímu životu. Je to vědec s vírou dítěte, který byl sice schopen napsat práci na téma „Izaijáš ve světle semitské lingvistiky severozápadní jazykové skupiny“, ale který dosud bere vážně každou větu katechismu, jemuž ho učili otcové spiritáni u kříže uprostřed vesnice. Je to muž mlčení, jenž se nebál být hlasitým oponentem guinejského komunismu. Kde vzal sílu? „Každé dva měsíce jsem odjížděl úplně sám na nějaké naprosto izolované místo. Tři dny jsem se postil bez vody a bez jídla. Chtěl jsem být sám s Bohem, abych s ním mohl důvěrně rozmlouvat. Z Konakry jsem si s sebou nebral nic, jen Bibli, malé příruční zavazadlo s potřebami ke mši sv. a nějakou knihu duchovní četby.“ Na podobnou radikalitu nejsme v prostředí poněkud povadlého, v kavárnách a konferenčních sálech pěstovaného evropského katolictví zvyklí. Tento Afričan prorokuje pro Evropu. Mluví k ní ústy živé, až živelné Církve černého kontinentu, kde bylo roku 1900 katolíků 2 miliony a teď je těch milionů 185. Africká vitalita se však v kardinálovi potkává s celými staletími západní (a na Západě zapomenuté) křesťanské moudrosti. Spolu se svatými se Sarah diví narcistní kultuře dneška. Nehledí na ni s hněvem ani stařeckým škarohlídstvím, ale spíš se smutkem lidí, kterým je zatěžko pochopit, jak lze nechtít Boha: „Je smutné, dožaduje-li se někdo neomezených rozkoší, třebaže největší radostí je prostě zůstávat s Bohem a dát se od něj zahrnovat světlem a čistotou.“