Tady je krásně vidět ta skvělá lidská povaha. Pokud se daří, jsou všichni spokojeni, poslouchají velitele, neremcají (skoro) Pak přijde jedna jediná krize a už se zase všichni hádají. Je mi úplně jasné, že takhle by to v postapo světě fungovalo úplně přesně stejně. Lidi jsou prostě zvířata a vede je jen pud a instinkt.
A upřímně, nějak nedovedu pochopit, jak se Šeptačům povedlo chytit a zabít dvanáct lidí z Rickovo skupiny. Ti otrlí, co přežili skoro každý útok, si pak nějak podivně nechají useknout hlavy....hmmm. To je jediná věc, která mi v tomto příběhu nesedí. Ale zase na druhou stranu – děj se musí hnout. Přece nebudou hnít na jednom místě, i když ti mrtví už hnijí.
Krásně povedená je kresba za..., jak to nazvat? „Minutu ticha za mrtvé“. Je dlouhá pět listů, respektive deset stran čísla #145. Citlivější povahy se u toho asi rozbrečí. Mě osobně je líto jedné osoby, ale nebudu spoilerovat – budiž jí je zem lehká. No a protože je tohle celkem brutální a smutný svazek, dávám opět, a už po několikáté, plný počet bodů. Toliko k Rickovo heslu – nezabiješ. schovat popis