Košík
zboží
(prázdné)
-
Nevěrná
Vladimír KavčiakNení skladem 181 KčDo košíku -
Golem a Sára
Vladimír KavčiakNení skladem 209 KčDo košíku -
Angolský pochod smrti
Vladimír KavčiakNení skladem 254 KčDo košíku -
Tajemství duší
Vladimír KavčiakNení skladem 102 KčDo košíku -
Jiří z Poděbrad - Tlustý král
Vladimír KavčiakNení skladem 207 KčDo košíku -
Tu rybu jsem nechytil !
Vladimír KavčiakNení skladem 102 KčDo košíku -
Jiří z Poděbrad Tlustý král
Vladimír KavčiakNení skladem 103 KčDo košíku -
Jiří z Poděbrad - Tlustý král
Vladimír KavčiakNení skladem 120 KčDo košíku -
Tělo nad její duší
Vladimír KavčiakNení skladem 188 KčDo košíku -
Životopis letícího ptáka
Vladimír KavčiakNení skladem 183 KčDo košíku -
Podvod Karla IV. (Karel IV. - Cesta k trůnu)
Vladimír KavčiakNení skladem 310 KčDo košíku -
Nejbohatší žena světa
Vladimír KavčiakNení skladem 205 KčDo košíku
Recenze knih autora
RNDR.Mgr.Přemysl Stejskal napsal/a o Angolský pochod smrti
Kniha Vl. Kavčiaka je románovým zpracováním skutečných událostí. K pochodu smrti došlo v Angole v r. 1983. Protivládní povstalecké jednotky tehdy zajali 66 československých občanů, kteří do Angoly přijeli pomáhat s provozem papírenského závodu. Většina z nich měla s sebou své rodiny, své manželky a děti. Tři měsíce je hnali přes celou Angolu jako odstrašující příklad pro svět, že Angola... číst celé je svobodná a nestojí o nikoho, kdo by se do ní chtěl vetřít. Tito lidé ušli 1500 km, 1000 km ujeli na nákladních autech, jeden z nich zemřel. Muži byli propuštěni až za rok po incidentu a ostatní, zejména děti měly zdravotní potíže a především všichni z pochodu smrti následky psychické. Nikdy nemohou zapomenout na výslechy, na čekání, co pro ně udělá československá vláda, těžko si po návratu zvykali na svobodu, stále je neopouštěl strach.
Kniha je napsaná velice poutavě, působí na city čtenáře nezvykle silně. Autor se nezaměřuje jen na vládnoucí a protivládnoucí kruhy, ale snaží se čtenáři přiblížit i život prostých lidí v Angole, jejich bídu, skromnost a solidaritu, kamarádství českosl. dětí s domorodými. Při pochodu smrti dochází k přestřelkám mezi unitními (protivládními) a vládními jednotkami. Mezi zajatými byli i provládně orientovaní Angolané, Portugalci a míšenci. Pochodovali vždy v noci, mnozí byli nemocní, někteří na pokraji sil. Hlavně děti trpěly. Doktorka, která byla mezi zajatci, se snažila vyjednávat s velitelem věznitelů, pomáhala, jak jen to šlo, těm nejvíce nemocným. Mezi zajatci se začalo mluvit o pochodu smrti. Byli už na pokraji svých sil. Protivládní vojáci s sebou táhli kuchařky, pomocný personál, celkem pochodovalo v koloně kolem tří tisíc lidí. Jedna ze zajatkyň onemocněla malárií. Další měli průjmy, otoky, záněty kloubů, krvavé puchýře, pohmožděniny, záněty dýchacích cest. Beznadějné. Doktorka kolabovala, nevěděla, jak pomoci. Domorodí nosiči utíkali. Potyčky mezi zajatci způsobené psychickým a fyzickým vyčerpáním. Na korbě náklaďáku byli převezeni na základnu Jamba, kde se setkali s generálem Savimbim, velitelem protivládního vojska, který je ubezpečil, že je UNITA do 14 dnů předá Červenému kříži. Trvalo to poněkud déle, nabízeli jim emigraci do Jihoafrické republiky. Nakonec odjeli jen ženy s dětmi. Opuštění muži trpěli na základně dál, čekali bez naděje na návrat domů. Marně vysvětlovali svým věznitelům, že přijeli do Angoly na pozvání jejich vlády pomáhat zubožené zemi. Na svobodu byli propuštěni až za rok.
Kniha je napsaná s velkým citovým zaujetím, autor rozehrává nejen osudy zajatých českosl. občanů, ale i jejich povahové rysy, odkrývá jejich nitro.
Kniha je napsaná velice poutavě, působí na city čtenáře nezvykle silně. Autor se nezaměřuje jen na vládnoucí a protivládnoucí kruhy, ale snaží se čtenáři přiblížit i život prostých lidí v Angole, jejich bídu, skromnost a solidaritu, kamarádství českosl. dětí s domorodými. Při pochodu smrti dochází k přestřelkám mezi unitními (protivládními) a vládními jednotkami. Mezi zajatými byli i provládně orientovaní Angolané, Portugalci a míšenci. Pochodovali vždy v noci, mnozí byli nemocní, někteří na pokraji sil. Hlavně děti trpěly. Doktorka, která byla mezi zajatci, se snažila vyjednávat s velitelem věznitelů, pomáhala, jak jen to šlo, těm nejvíce nemocným. Mezi zajatci se začalo mluvit o pochodu smrti. Byli už na pokraji svých sil. Protivládní vojáci s sebou táhli kuchařky, pomocný personál, celkem pochodovalo v koloně kolem tří tisíc lidí. Jedna ze zajatkyň onemocněla malárií. Další měli průjmy, otoky, záněty kloubů, krvavé puchýře, pohmožděniny, záněty dýchacích cest. Beznadějné. Doktorka kolabovala, nevěděla, jak pomoci. Domorodí nosiči utíkali. Potyčky mezi zajatci způsobené psychickým a fyzickým vyčerpáním. Na korbě náklaďáku byli převezeni na základnu Jamba, kde se setkali s generálem Savimbim, velitelem protivládního vojska, který je ubezpečil, že je UNITA do 14 dnů předá Červenému kříži. Trvalo to poněkud déle, nabízeli jim emigraci do Jihoafrické republiky. Nakonec odjeli jen ženy s dětmi. Opuštění muži trpěli na základně dál, čekali bez naděje na návrat domů. Marně vysvětlovali svým věznitelům, že přijeli do Angoly na pozvání jejich vlády pomáhat zubožené zemi. Na svobodu byli propuštěni až za rok.
Kniha je napsaná s velkým citovým zaujetím, autor rozehrává nejen osudy zajatých českosl. občanů, ale i jejich povahové rysy, odkrývá jejich nitro.
Karel IV. se původně jmenoval Václav. Narodil se Elišce Přemyslovně a Janu Lucemburskému. Byl poslán do Francie, kde se mnohému naučil a kde si ho oblíbil místní vladař Karel a tak byl Václav po něm ve Francii biřmován na Karla. Když se vrátil zpět do vlasti, ujal se panování tu u nás a stal se z něj nejznámější a nejchytřejší český Král. Skvělá oddechová četba pro všechny, kdo mají rád... číst celéi historii. Spokojenost.
RNDR.Mgr.Přemysl Stejskal napsal/a o Nevěrná
Není to tak dlouho, co jsem vás informoval o tom, že existuje nejlepší kniha na světě. Ta kniha se jmenuje Nejbohatší žena světa a na svědomí ji má největší mistr literárního smyku, největší žijící spisovatel a hrdina používající jazyk, literaturu a mozek naprosto novým způsobem, Vladimír Kavčiak. Pokud jste to nezaregistrovali, prosím, klikněte si sem a uveďte se do obrazu.
... číst celéTýden se s týdnem sešel a já se konečně propracoval k dalšímu titulu tohoto českého duševního H.P. Lovecrafta, který se jmenuje Nevěrná a který se věnuje problematice nevěry. Musím se přiznat, že knihu jsem bral do ruky opatrně. Přeci jen, Nejbohatší žena světa nastavila laťku příliš vysoko.
V hlavě se mi honilo strašně moc otázek a já se bál odpovědí. Jak si mistr poradí s touto intimní tématikou? Překoná sám sebe? Nebude měnit styl, když teď bude vyprávět pohledem ženy? Jak zvládne milostné scény? Není toto téma už vyčpělé, v dnešní záplavě erotických románů? Dá se s touto zápletkou přijít ještě s něčím novým?
Dámy a pánové, odpovědi jsou: Dobře. Ano. Ne. Výborně. Ne. Ano. Shrnuto a podtrženo, MISTR LITERÁRNÍHO SMYKU JE ZPĚT.
!!!!NÁSLEDUJÍCÍ TEXT OBSAHUJE SPOILERY!!!!
Vladimír Kavčiak se s tím nemaže a namísto slibovaného erotického románu, či románu pro ženy, servíruje hned od začátku tu nejtěžší psychologickou sondu do srdce ženy, kterou kdy beletrie poznala. Nedávno jsem četl Waltariho Lásku a tmu a jeho psychologická studie vztahu vypadá vedle tohoto díla jako povídka o dvou štěnátkách, které jsou smutný, že nejsou koťata.
Nevěrná sleduje rozpadající se manželství Veroniky a Oldřicha, kteří spolu mají dva syny a žádný sex. Poté Veronika potkává Václava, který má naopak hodně sexu a žádné syny. Ano, zapadá to do sebe jako ďábelské puzzle.
Nutno podotknout, že Olda s Verčou spolu nemají sex nikoliv proto, že by Olda nechtěl, nebo že by ho Veronika nepřitahovala. Naopak. Olda chce sex, ale Verča nechce. Důvod? Neexistuje. Prostě nechce. Vynikající startovací bod psychologického dramatu pane Kavčiak! Možná za tím vším je stín její mrtvé matky. Ale nebojte se, že by jste přišli o příhody s Veroničinou matkou – mistr je umně zakombinoval v podobě flashbacků, které nenápadně přicházejí kdykoli, kdy si na ni Veronika vzpomene. Nemusím říkat, že její vztah s matkou nebyl nejrůžovější. Vždyť matka ji nazývala „Verunko, z čehož měla Veronika pokaždé hektické skvrny.“ Doufám, že všichni víte, co jsou hektické skvrny a není třeba to vysvětlovat.
Veronika je ostatně velmi zajímavá postava. Je totiž úplně dementní (“asi jsem špatnou matkou, začalo to tím, že jsem kojila krátce, i když nevím, jestli je to vůbec pro život důležité.“ – to bych si dovolil odsouhlasit, když po dvou dětech neví, jestli je kojit důležitý) a na všechno reaguje jako totální kráva. Geniální tah mistra literárního smyku! Tady žádné klišé nepokvete. Abyste pochopili, proč je Veronika totální kráva. Kromě toho, že odmítá sex, odmítá i manžela. To by se dalo pochopit, kdyby její manžel byl opilec, arogantní kokot nebo necita. Ale ouha, je to úplně naopak. Pokaždé když se Veronika vrací domů, Oldřich má naklizeno, navařeno, děti jsou v postelích a nebo se s nimi učí.
Po další hádce: Oldřich hodil prádlo na zem a odešel. Nejraději by okamžitě utekl někam do lesa nebo na louku sbírat květiny (také vždy toužím sbírat květiny, když jsem naprosto vytočený, to přeci dává smysl)
Když není prostor pro přirovnání, vymýšlí nová pojmenování pro tak banální věci, jako například okna („i nadále se dívala přes skleněný papyrus….“), a když už jej přestane bavit i to, šáhne hluboko do svého umu napsat naprostý surrealistický postřeh, který knihu táhne do těžkých avantgardních vod, kam ani Teige, Nezval nebo Effenberger nedosáhli – (popisující obyčejnou bouřku)„a dál pršelo v jednom kuse, všechna voda světa, až se jí začalo nafukovat spodní prádlo.“
Kromě těchto typických trademarků ale tentokrát přišla i nová zbraň – hluboké, až shakespearovské moudra a zamyšlení nad otázkou manželství, postavení ženy a především lásky a života. Jednou větou: tleskám mistře, tleskám. Čekají tedy na vás úvahy jako „hádky jsou jako kapky. Kapající kapky nikdy neskončí svoji práci vzájemného obviňování. Kapky kapaly na jedno místo – rovnou do jejich srdcí!“ Nebo (Oldřich) „byl jen pouhým manželem, hamletovským duchem tohoto domu, stínem vlastního pohlaví!“ O hádce: „Ráno prokmitl nějaký tón skrze temnotu jejich vztahu. Tón, který slyší jen některá zvířata. Dal se charakterizovat i jako svazek instinktů, pudový reflex, pohled za hranu, kde už nic není, ani tvůj Archanděl, ani horké peklo, jen ticho nicoty.“
Ale abychom se vrátili k dramatickému příběhu Veroniky a Oldřicha. Kniha zvolna postupuje doprostřed rozpadajícího se manželství, které Kavčiak skvěle vykresluje na rovných 100 stránkách ze 140! Ano, první sex přijde na řadu až v poslední třetině a Kavčiak jej šperkuje skvělými postřehy, jako „políbil ji na vlasy, jako když vyplivnete žvýkačku.“ To se jedná o sex Václava s Veronikou, a nutno říct, že i s touto postavou si Kavčiak dal kus práce. Alfa samec, který svede Veroniku je totiž profesionální hledač pokladů (používá „tu věc, kterou znáte z válečných filmů. Minolovku.“), prodavač psích konzerv a poeta, zasílající ženám sms jen tak, protože ho to baví. Dámy, která z vás by mu odolala.
Kniha s příchodem Václava skvěle graduje, domácí dusno u Veroniky roste do obřích rozměrů („Já jsem tu jako patník nebo vidle v hnoji!“) a to především proto, že Oldřich byl povýšen, má víc peněz, pořád uklízí a navíc si ještě dovolil dát děti na víkend k matce, aby mohli být spolu. Což samozřejmě dává smysl, že to manželku naštve, že ano. Jenže Veronika je prostě složitá osoba, která navíc málem zkolabuje z dehydratace (v cizím bytě: Potřebovala se něčeho napít, stačila by voda, ale nic nenašla. Nabízí se otázka, podívala se do kuchyně nebo do koupelny jestli tam je umyvadlo?), jak moc prožívá tento trojúhelník.
Co vám budu říkat, antické drámo vrcholí prapodivným happy endem, který ponechá trochu hořkosti na patře. Mistr prostě ví, že lidská duše je složitější než vyplivování žvýkačky a víc matná, než všechny skleněné papyrusy světa. Ach.
Pokud jste se ještě nerozhodli, zda si Nevěrnou přečtete, závěrem bych vás rád navnadil touto skvělou pasáží:
Veronika neměla ráda nedělní večery. Působily na ni jako přesýpací hodiny…Kdysi hodně dávno si během těchto nehostinných večerů pomáhala důkladným pozorováním nějaké věci. Mezi nejoblíbenější patřilo kyvadlo v hodinách nebo pohyb matčiných nohou. Tento večer neměla kolem sebe žádný ze svých oblíbených předmětů. A navíc, nebyla neděle, ale úterý.
A až budete knihu číst, řiďte se zásadou hlavní postavy: nedomlouvej si schůzku na neurčito, když to neurčito určuje někdo jiný a může se uskutečnit kdykoliv, třeba za deset minut!!! Je totiž možný, že knihu nebudete moci položit.
... číst celéTýden se s týdnem sešel a já se konečně propracoval k dalšímu titulu tohoto českého duševního H.P. Lovecrafta, který se jmenuje Nevěrná a který se věnuje problematice nevěry. Musím se přiznat, že knihu jsem bral do ruky opatrně. Přeci jen, Nejbohatší žena světa nastavila laťku příliš vysoko.
V hlavě se mi honilo strašně moc otázek a já se bál odpovědí. Jak si mistr poradí s touto intimní tématikou? Překoná sám sebe? Nebude měnit styl, když teď bude vyprávět pohledem ženy? Jak zvládne milostné scény? Není toto téma už vyčpělé, v dnešní záplavě erotických románů? Dá se s touto zápletkou přijít ještě s něčím novým?
Dámy a pánové, odpovědi jsou: Dobře. Ano. Ne. Výborně. Ne. Ano. Shrnuto a podtrženo, MISTR LITERÁRNÍHO SMYKU JE ZPĚT.
!!!!NÁSLEDUJÍCÍ TEXT OBSAHUJE SPOILERY!!!!
Vladimír Kavčiak se s tím nemaže a namísto slibovaného erotického románu, či románu pro ženy, servíruje hned od začátku tu nejtěžší psychologickou sondu do srdce ženy, kterou kdy beletrie poznala. Nedávno jsem četl Waltariho Lásku a tmu a jeho psychologická studie vztahu vypadá vedle tohoto díla jako povídka o dvou štěnátkách, které jsou smutný, že nejsou koťata.
Nevěrná sleduje rozpadající se manželství Veroniky a Oldřicha, kteří spolu mají dva syny a žádný sex. Poté Veronika potkává Václava, který má naopak hodně sexu a žádné syny. Ano, zapadá to do sebe jako ďábelské puzzle.
Nutno podotknout, že Olda s Verčou spolu nemají sex nikoliv proto, že by Olda nechtěl, nebo že by ho Veronika nepřitahovala. Naopak. Olda chce sex, ale Verča nechce. Důvod? Neexistuje. Prostě nechce. Vynikající startovací bod psychologického dramatu pane Kavčiak! Možná za tím vším je stín její mrtvé matky. Ale nebojte se, že by jste přišli o příhody s Veroničinou matkou – mistr je umně zakombinoval v podobě flashbacků, které nenápadně přicházejí kdykoli, kdy si na ni Veronika vzpomene. Nemusím říkat, že její vztah s matkou nebyl nejrůžovější. Vždyť matka ji nazývala „Verunko, z čehož měla Veronika pokaždé hektické skvrny.“ Doufám, že všichni víte, co jsou hektické skvrny a není třeba to vysvětlovat.
Veronika je ostatně velmi zajímavá postava. Je totiž úplně dementní (“asi jsem špatnou matkou, začalo to tím, že jsem kojila krátce, i když nevím, jestli je to vůbec pro život důležité.“ – to bych si dovolil odsouhlasit, když po dvou dětech neví, jestli je kojit důležitý) a na všechno reaguje jako totální kráva. Geniální tah mistra literárního smyku! Tady žádné klišé nepokvete. Abyste pochopili, proč je Veronika totální kráva. Kromě toho, že odmítá sex, odmítá i manžela. To by se dalo pochopit, kdyby její manžel byl opilec, arogantní kokot nebo necita. Ale ouha, je to úplně naopak. Pokaždé když se Veronika vrací domů, Oldřich má naklizeno, navařeno, děti jsou v postelích a nebo se s nimi učí.
Po další hádce: Oldřich hodil prádlo na zem a odešel. Nejraději by okamžitě utekl někam do lesa nebo na louku sbírat květiny (také vždy toužím sbírat květiny, když jsem naprosto vytočený, to přeci dává smysl)
Když není prostor pro přirovnání, vymýšlí nová pojmenování pro tak banální věci, jako například okna („i nadále se dívala přes skleněný papyrus….“), a když už jej přestane bavit i to, šáhne hluboko do svého umu napsat naprostý surrealistický postřeh, který knihu táhne do těžkých avantgardních vod, kam ani Teige, Nezval nebo Effenberger nedosáhli – (popisující obyčejnou bouřku)„a dál pršelo v jednom kuse, všechna voda světa, až se jí začalo nafukovat spodní prádlo.“
Kromě těchto typických trademarků ale tentokrát přišla i nová zbraň – hluboké, až shakespearovské moudra a zamyšlení nad otázkou manželství, postavení ženy a především lásky a života. Jednou větou: tleskám mistře, tleskám. Čekají tedy na vás úvahy jako „hádky jsou jako kapky. Kapající kapky nikdy neskončí svoji práci vzájemného obviňování. Kapky kapaly na jedno místo – rovnou do jejich srdcí!“ Nebo (Oldřich) „byl jen pouhým manželem, hamletovským duchem tohoto domu, stínem vlastního pohlaví!“ O hádce: „Ráno prokmitl nějaký tón skrze temnotu jejich vztahu. Tón, který slyší jen některá zvířata. Dal se charakterizovat i jako svazek instinktů, pudový reflex, pohled za hranu, kde už nic není, ani tvůj Archanděl, ani horké peklo, jen ticho nicoty.“
Ale abychom se vrátili k dramatickému příběhu Veroniky a Oldřicha. Kniha zvolna postupuje doprostřed rozpadajícího se manželství, které Kavčiak skvěle vykresluje na rovných 100 stránkách ze 140! Ano, první sex přijde na řadu až v poslední třetině a Kavčiak jej šperkuje skvělými postřehy, jako „políbil ji na vlasy, jako když vyplivnete žvýkačku.“ To se jedná o sex Václava s Veronikou, a nutno říct, že i s touto postavou si Kavčiak dal kus práce. Alfa samec, který svede Veroniku je totiž profesionální hledač pokladů (používá „tu věc, kterou znáte z válečných filmů. Minolovku.“), prodavač psích konzerv a poeta, zasílající ženám sms jen tak, protože ho to baví. Dámy, která z vás by mu odolala.
Kniha s příchodem Václava skvěle graduje, domácí dusno u Veroniky roste do obřích rozměrů („Já jsem tu jako patník nebo vidle v hnoji!“) a to především proto, že Oldřich byl povýšen, má víc peněz, pořád uklízí a navíc si ještě dovolil dát děti na víkend k matce, aby mohli být spolu. Což samozřejmě dává smysl, že to manželku naštve, že ano. Jenže Veronika je prostě složitá osoba, která navíc málem zkolabuje z dehydratace (v cizím bytě: Potřebovala se něčeho napít, stačila by voda, ale nic nenašla. Nabízí se otázka, podívala se do kuchyně nebo do koupelny jestli tam je umyvadlo?), jak moc prožívá tento trojúhelník.
Co vám budu říkat, antické drámo vrcholí prapodivným happy endem, který ponechá trochu hořkosti na patře. Mistr prostě ví, že lidská duše je složitější než vyplivování žvýkačky a víc matná, než všechny skleněné papyrusy světa. Ach.
Pokud jste se ještě nerozhodli, zda si Nevěrnou přečtete, závěrem bych vás rád navnadil touto skvělou pasáží:
Veronika neměla ráda nedělní večery. Působily na ni jako přesýpací hodiny…Kdysi hodně dávno si během těchto nehostinných večerů pomáhala důkladným pozorováním nějaké věci. Mezi nejoblíbenější patřilo kyvadlo v hodinách nebo pohyb matčiných nohou. Tento večer neměla kolem sebe žádný ze svých oblíbených předmětů. A navíc, nebyla neděle, ale úterý.
A až budete knihu číst, řiďte se zásadou hlavní postavy: nedomlouvej si schůzku na neurčito, když to neurčito určuje někdo jiný a může se uskutečnit kdykoliv, třeba za deset minut!!! Je totiž možný, že knihu nebudete moci položit.
Naposledy prohlédnuté
Vyzvednutí zásilky kdekoliv v ČR
