Více než půlrok s Juráčkem byl leckdy k nesnesení - od nutnosti dávkovat jej s nejvyšší opatrností (tak jak on to nedělal s fenmetrazinem), abych se příliš nepozastavoval nad vzájemnými paralelami a trpkostí jeho údělu/povahy, přes noční stavy úzkosti, kdy knihu zavíral jsem v polospánku s očima, až k nepopiratelnému nadání, které musel jsem tak trochu závidět. Přesto je jeho Dení... číst celék natolik nenahraditelným příspěvkem do mého života, že nemohu jinak, než Kubákovi a Mikuláškovi vřele poděkovat.