Košík
zboží
(prázdné)
-
Jono a Kíš
Hana RoguljičNení skladem 284 KčDo košíku -
Sami máme málo, dáváme vám přece
Hana RoguljičNení skladem 63 KčDo košíku -
Norské děti
Hana RoguljičNení skladem 254 KčDo košíku
Recenze knih autora
RNDR.Mgr.Přemysl Stejskal napsal/a o Norské děti
Vynikající psychothriller – když svěříte fanatikům absolutní moc, vymyslí Barnevernet!
Většina z nás nejspíše ví o hrůzném dramatu naší občanky Evy Michalákové, které byly v Norsku odebráni její dva synové. Ačkoli tamější soudy rozhodly, že obvinění, vznesená proti paní Evě se nezakládají na pravdě, děti zůstaly u „pěstounů“ a boj matky o jejich navrácení, trvající již několi... číst celék let, permanentně naráží na aroganci, zvůli a naschvály norských úřadů. Případ Evy Michalákové však zdaleka není jediný – dětí, ukradených v Norsku jejich biologickým rodičům jsou tisíce, přičemž záminky k těmto drastickým státním zásahům jsou natolik absurdní, že podezření na podivný obchod s dětmi v této „vyspělé“ či (abych použil adjektivum bývalé ministryně Marksové-Tominové) „superdemokratické“ zemi se postupem doby změnilo v jistotu. Ano – v Norském království jsou systematicky, plánovaně a především naprosto beztrestně unášeny rodičům jejich děti! Nám to pochopitelně (a plným právem) připadá děsivé, nelidské a jen stěží uvěřitelné, ovšem samotným Norům nikoli. Jak je ale něco takového vůbec možné?
Abychom mohli na tuto otázku adekvátně odpovědět, je nutné seznámit se s norskou historií, na což v této recenzi není místo (odkazuji ale na své články k tomuto tématu, které si čtenář může přečíst zde: (url)/2017/12/norsko-nas-vzor.html). Tady zmíním jen to, že v Norsku došlo v důsledku systematického nátlaku všemožných sociálních inženýrů, pseudopsychologických „odborníků“ a levicových aktivistů k destrukci lidských práv a jejich faktické přeměně na státní teror vůči občanům. Jedním z důsledků této neomarxistické revoluce je totálně převrácený pohled na rodičovská práva – biologičtí rodiče už žádná nemají, děti patří státu a pouze ten rozhoduje, zda jim je ponechá či odebere a svěří do péče proškoleným pěstounům. Největší psychologická „kapacita“ dnešního Norska Kari Killénová tvrdí, že mateřská láska je genderový přežitek, děti ji nepotřebují a dokonce pro ně může být škodlivá. Od této zvrácené teorie je to již jen krůček k děsivé praxi...
Autorka knihy Norské děti před námi rozvíjí příběh ženy a matky, která se jednoho dne dostane do nemilosrdného soukolí smutně proslulého Barnevernetu (Blaho dítěte), což by měl oficiálně být úřad na ochranu dětí. To, že skutečnost se od vznešeného názvu značně odlišuje, pozná Jana Sýkorová v okamžiku, kdy jsou jí odebrány její dvě malé dcerky (je zřejmé, že Hana Roguljič se inspirovala případem Evy Michalákové). Zoufalá matka je přesvědčena, že musí jít o nějaké nedorozumění, o omyl, který se vzápětí vysvětlí a dětí jí budou navráceny, postupně si však začíná uvědomovat šokující pravdu – země, v níž se rozhodla žít, skrývá za líbivou fasádou sociálně vyspělého státu svou pravou tvář, kterou člověk, pocházející z normálních středoevropských poměrů, není schopen pochopit. Cílem norské státní tyranie je vytvoření dokonale rovnostářské, unifikované společnosti, v níž se netolerují žádné odchylky od vyžadovaných standardů, o alternativních způsobech života či výchovy dětí ani nemluvě. Nad každou rodinou visí Damoklův meč v podobě Barnevernetu – tato naprosto autonomní, nekontrolovaná (a nekontrolovatelná) a nikomu se nezodpovídající organizace má právo unášet děti z rodin na základě zcela banálních či přímo smyšlených „výchovných pochybení“. V pětimilionovém Norsku jsou takto každý rok odtrženy od rodin tři tisíce dětí, přičemž desetitisíce dalších rodičů se musí – většinou na základě udání – podrobovat ponižující proceduře, kdy pracovníci Barnevernetu zkoumají jejich způsobilost k výchově (doporučuji k zhlédnutí dokument Děti státu).
Hrdinka knihy se jen velmi obtížně propracovává k pochopení své tragické situace. Copak je vůbec možné, aby tato na první pohled přívětivá a přírodními krásami oplývající země byla rájem udavačů, „všímavých“ sousedů a „uvědomělých“ učitelek, okamžitě hlásících „nahoru“ sebemenší „odchylku od normálu“ u vašeho dítěte? Atmosféra neustálé společenské kontroly, tlak na konformitu a chorobná podezřívavost přeměnily norské obyvatelstvo na amorfní masu zglajchšaltovaných jedinců, neschopných normálních mezilidských vztahů. A co je nejhorší – kdo se jednou dostane do hledáčku Barnevernetu, je navždy poznačen cejchem podezřelého individua, jemuž se lidé raději vyhnou. Jana Sýkorová poznává, že o své děti bude nucena svést vyčerpávající a pravděpodobně i velmi dlouhý boj s molochem státně-byrokratické mašinérie. Najde k němu dostatek sil a přijde jí někdo na pomoc?
První věta v Kafkově románu Proces zní: „Někdo musel Josefa K. udat, neboť (aniž by provedl něco špatného) byl jednoho rána zatčen.“ Podobně je na tom i Jana Sýkorová v románu Norské děti – ani ona si není vědoma ničeho, co by mohlo úřednice Barnevernetu ospravedlňovat k násilnému únosu dětí. Její horečnaté úsilí o pochopení toho, co se vlastně děje, naráží na nepřekonatelnou bariéru zrůdných instrukcí, příkazů a nařízení a na patologickou důslednost a bezcitnost lidí, majících moc. Jak známo, případ Josefa K. skončil tragicky – a jaký osud čeká na Janu S.? To už prozradit nemohu. Určitě mi však závěrem může být dovoleno aspoň to, abych vzdal Haně Roguljič zasloužený hold za skvělý psychothriller, kterým její Norské děti bezesporu jsou a doporučil jej všem milovníkům kvalitní a v dobrém slova smyslu angažované literatury!
Většina z nás nejspíše ví o hrůzném dramatu naší občanky Evy Michalákové, které byly v Norsku odebráni její dva synové. Ačkoli tamější soudy rozhodly, že obvinění, vznesená proti paní Evě se nezakládají na pravdě, děti zůstaly u „pěstounů“ a boj matky o jejich navrácení, trvající již několi... číst celék let, permanentně naráží na aroganci, zvůli a naschvály norských úřadů. Případ Evy Michalákové však zdaleka není jediný – dětí, ukradených v Norsku jejich biologickým rodičům jsou tisíce, přičemž záminky k těmto drastickým státním zásahům jsou natolik absurdní, že podezření na podivný obchod s dětmi v této „vyspělé“ či (abych použil adjektivum bývalé ministryně Marksové-Tominové) „superdemokratické“ zemi se postupem doby změnilo v jistotu. Ano – v Norském království jsou systematicky, plánovaně a především naprosto beztrestně unášeny rodičům jejich děti! Nám to pochopitelně (a plným právem) připadá děsivé, nelidské a jen stěží uvěřitelné, ovšem samotným Norům nikoli. Jak je ale něco takového vůbec možné?
Abychom mohli na tuto otázku adekvátně odpovědět, je nutné seznámit se s norskou historií, na což v této recenzi není místo (odkazuji ale na své články k tomuto tématu, které si čtenář může přečíst zde: (url)/2017/12/norsko-nas-vzor.html). Tady zmíním jen to, že v Norsku došlo v důsledku systematického nátlaku všemožných sociálních inženýrů, pseudopsychologických „odborníků“ a levicových aktivistů k destrukci lidských práv a jejich faktické přeměně na státní teror vůči občanům. Jedním z důsledků této neomarxistické revoluce je totálně převrácený pohled na rodičovská práva – biologičtí rodiče už žádná nemají, děti patří státu a pouze ten rozhoduje, zda jim je ponechá či odebere a svěří do péče proškoleným pěstounům. Největší psychologická „kapacita“ dnešního Norska Kari Killénová tvrdí, že mateřská láska je genderový přežitek, děti ji nepotřebují a dokonce pro ně může být škodlivá. Od této zvrácené teorie je to již jen krůček k děsivé praxi...
Autorka knihy Norské děti před námi rozvíjí příběh ženy a matky, která se jednoho dne dostane do nemilosrdného soukolí smutně proslulého Barnevernetu (Blaho dítěte), což by měl oficiálně být úřad na ochranu dětí. To, že skutečnost se od vznešeného názvu značně odlišuje, pozná Jana Sýkorová v okamžiku, kdy jsou jí odebrány její dvě malé dcerky (je zřejmé, že Hana Roguljič se inspirovala případem Evy Michalákové). Zoufalá matka je přesvědčena, že musí jít o nějaké nedorozumění, o omyl, který se vzápětí vysvětlí a dětí jí budou navráceny, postupně si však začíná uvědomovat šokující pravdu – země, v níž se rozhodla žít, skrývá za líbivou fasádou sociálně vyspělého státu svou pravou tvář, kterou člověk, pocházející z normálních středoevropských poměrů, není schopen pochopit. Cílem norské státní tyranie je vytvoření dokonale rovnostářské, unifikované společnosti, v níž se netolerují žádné odchylky od vyžadovaných standardů, o alternativních způsobech života či výchovy dětí ani nemluvě. Nad každou rodinou visí Damoklův meč v podobě Barnevernetu – tato naprosto autonomní, nekontrolovaná (a nekontrolovatelná) a nikomu se nezodpovídající organizace má právo unášet děti z rodin na základě zcela banálních či přímo smyšlených „výchovných pochybení“. V pětimilionovém Norsku jsou takto každý rok odtrženy od rodin tři tisíce dětí, přičemž desetitisíce dalších rodičů se musí – většinou na základě udání – podrobovat ponižující proceduře, kdy pracovníci Barnevernetu zkoumají jejich způsobilost k výchově (doporučuji k zhlédnutí dokument Děti státu).
Hrdinka knihy se jen velmi obtížně propracovává k pochopení své tragické situace. Copak je vůbec možné, aby tato na první pohled přívětivá a přírodními krásami oplývající země byla rájem udavačů, „všímavých“ sousedů a „uvědomělých“ učitelek, okamžitě hlásících „nahoru“ sebemenší „odchylku od normálu“ u vašeho dítěte? Atmosféra neustálé společenské kontroly, tlak na konformitu a chorobná podezřívavost přeměnily norské obyvatelstvo na amorfní masu zglajchšaltovaných jedinců, neschopných normálních mezilidských vztahů. A co je nejhorší – kdo se jednou dostane do hledáčku Barnevernetu, je navždy poznačen cejchem podezřelého individua, jemuž se lidé raději vyhnou. Jana Sýkorová poznává, že o své děti bude nucena svést vyčerpávající a pravděpodobně i velmi dlouhý boj s molochem státně-byrokratické mašinérie. Najde k němu dostatek sil a přijde jí někdo na pomoc?
První věta v Kafkově románu Proces zní: „Někdo musel Josefa K. udat, neboť (aniž by provedl něco špatného) byl jednoho rána zatčen.“ Podobně je na tom i Jana Sýkorová v románu Norské děti – ani ona si není vědoma ničeho, co by mohlo úřednice Barnevernetu ospravedlňovat k násilnému únosu dětí. Její horečnaté úsilí o pochopení toho, co se vlastně děje, naráží na nepřekonatelnou bariéru zrůdných instrukcí, příkazů a nařízení a na patologickou důslednost a bezcitnost lidí, majících moc. Jak známo, případ Josefa K. skončil tragicky – a jaký osud čeká na Janu S.? To už prozradit nemohu. Určitě mi však závěrem může být dovoleno aspoň to, abych vzdal Haně Roguljič zasloužený hold za skvělý psychothriller, kterým její Norské děti bezesporu jsou a doporučil jej všem milovníkům kvalitní a v dobrém slova smyslu angažované literatury!
RNDR.Mgr.Přemysl Stejskal napsal/a o Norské děti
Někteří z vás si možná vzpomenou na kauzu rodiny Michálkových, kterou si můžeme pamatovat z roku 2014 a týká se dvou bratrů, kteří byli v Norsku odebráni svým rodičům. Bez této kauzy by asi málokdo v Česku věděl, co je to Barnevernet.
Jsem hrozně ráda, že česká autorka Hana Roguljič se rozhodla inspirovat se tímto příběhem a napsat o něm knihu.
Hlavní postavou této... číst celé knihy je češka Jana Sýkorová, která v Norsku vychovává své dvě dcery a bydlí zde již pátým rokem. Nastěhovali se sem s jejím bývalým přítelem Theisem, kterého to do Norska vždy táhlo. Momentálně jsou ale už od sebe a každý žije svůj život. S tím rozdílem, že Jana narozdíl od Theise zůstala pořád v Norsku.
Sama pracuje v nedaleké samoobsluze a děti každé ráno vozí do školy a školky. Děti si přirozeně hned zvykly na jiné prostředí a ani jazyková bariéra už jim nedělá problém. Jana s jazykem stále ještě trošku zápasí.
Jednoho odpoledne, kdy se Jana vrací s dcerou Sylvou domů, zjistí, že v jejich domě jsou policisté. Od nich se následně dozvídá, že v jejich domě našli pistoli a proto, aby ochránili děti, je Janě musí odebrat. Jana se pokouší vše uvést na pravou míru. Vysvětluje, že zbraň patří jejímu bývalému příteli a navíc už ani není funkční. To ale sociálce nezabrání v tom, že ještě ten den Janě odeberou obě dvě děti. Jana je ujištěna, že jakmile se spojí s otcem dětí a celou věc prošetří, může žádat o vrácení dětí do péče. Věc se ale táhne měsíce a Jana je zoufalá. Jediným jejím kamarádem v Norsku je Honza, který i přesto, že má svou rodinu a navíc malého syna, Janě ochotně se vším pomáhá a tráví s ní hodně času.
Když už si Jana neví rády, obrátí se na české úřady, aby jí pomohli vrátit děti do péče. Ty mezitím může navštěvovat jen jednou za hodně dlouhou dobu a navíc s dozorem. Později jsou obě dvě dcery dány do dvou odlišných rodin a tím pádem ztrácí kontakt i mezi sebou. V tu dobu je Jana může navštěvovat ještě méně než doposud. Theis se snaží taky ve věci pomoct, ale bohužel nikdo nic nezmůže. Úřady stále nechtějí dcery matce vydat.
Následuje soud, který má o všem rozhodnout. Jestli Jana děti zpět získá a jak moc jí v tom pomůžou její přátelé, rodina a české úřady se dozvíte na konci knihy.
Knihu jsem začala číst už dřív, ale kvůli velkému množství rozečtených knih jsem jí nechala na později. Teď toho lituji. Je to nádherně napsaná kniha a hodně silný příběh. Za hodně dlouhou dobu opět kniha, která mě dokázala rozbrečet. Ze současné české literatury se mi máloco zalíbí, ale tahle autorka a konkrétně tahle její kniha mě naprosto dostala a já dostávám zase chuť objevovat pro mě neznámé české autory!
Jsem hrozně ráda, že česká autorka Hana Roguljič se rozhodla inspirovat se tímto příběhem a napsat o něm knihu.
Hlavní postavou této... číst celé knihy je češka Jana Sýkorová, která v Norsku vychovává své dvě dcery a bydlí zde již pátým rokem. Nastěhovali se sem s jejím bývalým přítelem Theisem, kterého to do Norska vždy táhlo. Momentálně jsou ale už od sebe a každý žije svůj život. S tím rozdílem, že Jana narozdíl od Theise zůstala pořád v Norsku.
Sama pracuje v nedaleké samoobsluze a děti každé ráno vozí do školy a školky. Děti si přirozeně hned zvykly na jiné prostředí a ani jazyková bariéra už jim nedělá problém. Jana s jazykem stále ještě trošku zápasí.
Jednoho odpoledne, kdy se Jana vrací s dcerou Sylvou domů, zjistí, že v jejich domě jsou policisté. Od nich se následně dozvídá, že v jejich domě našli pistoli a proto, aby ochránili děti, je Janě musí odebrat. Jana se pokouší vše uvést na pravou míru. Vysvětluje, že zbraň patří jejímu bývalému příteli a navíc už ani není funkční. To ale sociálce nezabrání v tom, že ještě ten den Janě odeberou obě dvě děti. Jana je ujištěna, že jakmile se spojí s otcem dětí a celou věc prošetří, může žádat o vrácení dětí do péče. Věc se ale táhne měsíce a Jana je zoufalá. Jediným jejím kamarádem v Norsku je Honza, který i přesto, že má svou rodinu a navíc malého syna, Janě ochotně se vším pomáhá a tráví s ní hodně času.
Když už si Jana neví rády, obrátí se na české úřady, aby jí pomohli vrátit děti do péče. Ty mezitím může navštěvovat jen jednou za hodně dlouhou dobu a navíc s dozorem. Později jsou obě dvě dcery dány do dvou odlišných rodin a tím pádem ztrácí kontakt i mezi sebou. V tu dobu je Jana může navštěvovat ještě méně než doposud. Theis se snaží taky ve věci pomoct, ale bohužel nikdo nic nezmůže. Úřady stále nechtějí dcery matce vydat.
Následuje soud, který má o všem rozhodnout. Jestli Jana děti zpět získá a jak moc jí v tom pomůžou její přátelé, rodina a české úřady se dozvíte na konci knihy.
Knihu jsem začala číst už dřív, ale kvůli velkému množství rozečtených knih jsem jí nechala na později. Teď toho lituji. Je to nádherně napsaná kniha a hodně silný příběh. Za hodně dlouhou dobu opět kniha, která mě dokázala rozbrečet. Ze současné české literatury se mi máloco zalíbí, ale tahle autorka a konkrétně tahle její kniha mě naprosto dostala a já dostávám zase chuť objevovat pro mě neznámé české autory!
RNDR.Mgr.Přemysl Stejskal napsal/a o Norské děti
Kniha je inspirována případem Evy Michalákové, které norské úřady odebraly v roce 2011 dvě děti kvůli podezření na pohlavní zneužívání.
Sama mám dvě malé děti, tak jsem si knížku prostě musela přečíst, slyšela jsem jen samé kladné recenze a už vím proč. Knížka je skvělá, čtivě napsaná.
V knize se dočteme, jaké praktiky používají sociální úřady pro ochranu dětí, které jsou mn... číst celéohdy v rozporu s matkou.
Knížku doporučuji přečíst všem.
Sama mám dvě malé děti, tak jsem si knížku prostě musela přečíst, slyšela jsem jen samé kladné recenze a už vím proč. Knížka je skvělá, čtivě napsaná.
V knize se dočteme, jaké praktiky používají sociální úřady pro ochranu dětí, které jsou mn... číst celéohdy v rozporu s matkou.
Knížku doporučuji přečíst všem.
RNDR.Mgr.Přemysl Stejskal napsal/a o Norské děti
Kniha Norské děti se týká jednoho z nejsilnějších a nejcitlivějších témat, které si můžete vymyslet. Popisuje praktiky norského úřadu na ochranu dětí, který i my v ČR známe pod názvem Barnervernen. Ano, ten úřad z kauzy rodiny Michalákových, o které se tu rozepisovat nechci jednak proto, že přímou inspirací tento případ údajně nebyl a také proto, že internet je už tak dost plný (často n... číst celéechutných) podrobností.
Ať už za knihou Norské děti stojí jakýkoliv příběh, autorce se nepovedlo udržet odstup od emocí, které jednotlivé případy odebraných dětí vyvolávají. Barnevern je tam vykreslen v dost nelichotivém světle (přestože i Jana Sýkorová, hrdinka knihy tam dělá jasné boty a chyby a vina je i na její straně). Celkové zpodobnění příběhu bohužel může dát klacek do ruky těm, kteří proti tomuto úřadu vystupují.
Příběh sledujeme od chvíle, kdy norský úřad rozhodne o tom, že dvě dcerky Jany Sýkorové půjdou dočasně k pěstounům. Jana Sýkorová začíná svůj boj proti norskému systému a od začátku se ukazuje, že celou situaci nezvládá. Příběh je pochopitelně značně dramatický a v nejvypjatějších momentech autorka dokázala vybalancovat věcnost a city. Bohužel je ale z celého vyprávění cítit, že fandí jedné straně a my jsme manipulováni k tomu, abychom se na tu jednu stranu přidali také.
Ať už za knihou Norské děti stojí jakýkoliv příběh, autorce se nepovedlo udržet odstup od emocí, které jednotlivé případy odebraných dětí vyvolávají. Barnevern je tam vykreslen v dost nelichotivém světle (přestože i Jana Sýkorová, hrdinka knihy tam dělá jasné boty a chyby a vina je i na její straně). Celkové zpodobnění příběhu bohužel může dát klacek do ruky těm, kteří proti tomuto úřadu vystupují.
Příběh sledujeme od chvíle, kdy norský úřad rozhodne o tom, že dvě dcerky Jany Sýkorové půjdou dočasně k pěstounům. Jana Sýkorová začíná svůj boj proti norskému systému a od začátku se ukazuje, že celou situaci nezvládá. Příběh je pochopitelně značně dramatický a v nejvypjatějších momentech autorka dokázala vybalancovat věcnost a city. Bohužel je ale z celého vyprávění cítit, že fandí jedné straně a my jsme manipulováni k tomu, abychom se na tu jednu stranu přidali také.
Naposledy prohlédnuté
Vyzvednutí zásilky kdekoliv v ČR
