Košík
zboží
(prázdné)
-
Zmizelá Praha Dodatky II.
Kateřina BečkováNení skladem 244 KčDo košíku -
Zmizelá Praha - Továrny a tovární haly 3.
Kateřina BečkováNení skladem 302 KčDo košíku -
Lost Prague - The City’s Historic Centre
Kateřina BečkováNení skladem 112 KčDo košíku -
Zmizelá Praha dodatky III.
Kateřina BečkováNení skladem 200 KčDo košíku -
Staré město
Kateřina BečkováNení skladem 866 KčDo košíku
Recenze knih autora
Po stopách zmizelých pražských železničních nádraží a železničních tratí nás provede kniha z edice Zmizelá Praha. Kniha obsahuje velké množství fotografií z našeho hlavního města, ať již dobových, tak současných, abychom mohli lépe porovnat současný stav s minulostí. Kniha „Zmizelá Praha. Nádraží a železniční tratě“ je ideálním dárkem pro všechny železniční nadšence, ale stejně tak i vš... číst celéem, které zajímá historie naší metropole.
Kniha z edice Zmizela Praha nas provazi po zmizelych mistech hlavniho mesta Prahy. Tentokrate jsou tematem prazska nadrazi a zeleznicni trate. Publikace nas provazi po mistech, ktera bud jiz uplne zmizela z mapy, nebo ktera zub casu promenil k nepoznani. Kniha obsahuje bohaty obrazovy material, vcetne dobovych fotografii. Je to velice zajimave cteni, ktere musim doporucit nejen vsem zaj... číst celéemcum o prostredi zeleznic, ale i lidem, kteri chteji poznat mesto, ve kterem ziji.
RNDR.Mgr.Přemysl Stejskal napsal/a o Staré město
Vždycky když procházím Starým městem úplně cítím tu historii všude kolem, ten genius loci. Mám pocit, že všechny ta místa tu jsou v nezměněné podobě minimálně několik století. Tato kniha vás ale přesvědčí, jak moc se Staré město pražské během let změnilo. Publikace Zmizelá Praha od Kateřiny Bečkové mapuje proměny Starého města během posledních dvou stoletích. Samozřejmostí jsou historic... číst celéké fotografie, bez nichž by to nešlo
Tato kniha je stejně hodnotná a užitečná jako všechny předchozí knihy Kateřiny Bečkové, která s velkou péčí, zaujetím a odbornou erudicí vydává další dílo o pražských stavbách, v tomto případě nedávno zbořených. Není to pouze dobře zvládnutá práce faktografického charakteru, ale má svůj obecný přesah s úvahou, jaký mají někdy příslušné zodpovědné orgány ale i noví tvůrci často neblahý v... číst celéliv na naše prostředí, často s dávkou bezohlednosti jednak ke kvalitní dobové architektuře, ale především k tomu, jaký vztah k okolí zaujímají nové stavby. Kniha je to pozoruhodná a potřebná.
Zajímavá kniha pro ty, kteří se zajímají o Prahu .Kniha je dobře a přehledně sestavená. Doporučuji všem , kteří chtějí vědět něco
o tom co zmizelo.
o tom co zmizelo.
Obchodu nelze nic vytknout, rozumná cena, krátká dodací lhůta. Kniha sama je informativní, zajímavá, má krásné obrázky, ale sazba textu byla provedena na neprofesionální úrovni, bohužel. Text nepokrývá rozumně celou plochu stránky, jsou zde prázdné okraje a ani ty nejsou uhlídány tak, aby kniha vypadala, že má "levou" a "pravou" stránku.
Kvalitní kniha za dobrou cenu
Tento druhý díl Letohrádků pojednává o stavbách dostupných z Prahy, tentokrát v něm najdete stavby nacházející se na pravém břehu. Ovšem stejně jako v prvním díle, také zde jsou výjimky, ty se nacházejí na levém břehu (důvodem je opět cesta, kterou se tam dalo dostat; některou branou to prostě bylo blíž). U obrázků jsou informace, aby bylo možné místo najít i v současnosti, a také infor... číst celémace, které autorku zaujaly. Nejde o podrobnou odbornou publikaci, podle autorky by bylo úspěchem, pokud by se čtenář šel podívat na dnešní podobu místa.
Unikátní a výpravná kniha o Praze. Je vhodná pro všechny zvídavé čtenáře, kteří se chtějí dozvědět něco více o Praze, jak vypadala v minulém století, užasnou, jak se velice změnila. Najdou tam vzácné fotografie, které nám připomenou dávno zmizelá místa. Zároveň zachycují i Prahu novou, výstavbu moderních domů. Zvlášť po 2. světové válce se Praha dost radikálně změnila a tato kniha se t... číst celéomuto podrobně věnuje. Zajímavé čtení.
Poučné, měla by to být povinná četba na ZŠ.
Užitečná knížka mapující jen malou část svinstev, kterých se v Praze dopouštění zahraniční i čeští develotři za blahosklonného přihlížení českých úřadů. Doporučuji každému milovníkovi kvalitní architektury a nepříteli nenažranosti nevzdělaných grunderů ....
Velmi zajímavé
Pro svoje nezaměnitelné panorama si Praha získala přízvisko stověžatá. Kdybychom se však někdy na přelomu 19. a 20. století zahleděli z jakéhokoliv vyvýšeného místa na oblasti méně či více vzdálené historickým čtvrtím města, patrně by upoutal naši pozornost zcela jiný stavební prvek – komín. Stovkami, ba tisíci těchto dominant byla pražská předměstí doslova poseta. Nemáme tu samozřejmě ... číst celéna mysli drobné výstupky střech obytných budov, sloužící k odvodu kouře vznikajícího spalováním dřeva či uhlí za účelem zvýšení tepelného komfortu obyvatel těchto domů. Komíny, které nás zajímají, budou spojeny výhradně s výrobní činností. Otevíráme totiž právě dokončenou industriální trilogii Továrny a tovární haly z dílny autorky, jejíž představování je asi zcela zbytečné. Byla to totiž právě Kateřina Bečková, kurátorka sbírky historických fotografií Muzea hlavního města Prahy a předsedkyně Klubu Za starou Prahu, kdo stál v roce 2009 u zrodu edice Zmizelá Praha, společného počinu nakladatelství Paseka a Schola ludus-Pragensia. Již téměř dvě desítky svazků, vzešlých od té doby z této literární řady, seznamují zájemce s historií hlavního města z mnoha specifických pohledů, a to prostřednictvím němých, avšak velmi výmluvných obrazových materiálů – fotografií, pohlednic a reprodukcí již otištěných ilustrací. A nejinak je tomu i u trojice knih, vydaných postupně v letech 2011, 2012 a 2014.
Řečí čísel 552, 519, 21 a cca 140. Tolik stran, vyobrazení, orientačních plánků a výrobních podniků na čtenáře čeká. Struktura všech tří svazků je stejná a vychází z tradičního schématu. Po základních povinných informacích o autorských právech následuje textový úvod, složený z několika drobných kapitol. Navazující mapový průvodce v podobě orientačních plánků se stane zajisté užitečným, i když ne zcela stoprocentním, pomocníkem každému, kdo při listování hlavní obrazovou částí ztratí pojem o místě. Polohopisné plány z let 1891, 1911, 1938 a 1948 mu tuto jistotu ve většině případů dodají. Samotnou vizuálně-historickou procházku po pražském průmyslovém dědictví pak už předcházejí jen soupis použitých zkratek a poznámka, vztahující se k seznamu vyobrazení, umístěnému vždy v závěru knihy. Na úplný konec vložila ještě autorka kapitolu Základní literatura k tématu pražského industriálu, která vytrvalejším zájemcům otevírá další cesty studia. A jelikož se žádné dílo podobného zaměření neobejde bez odborné spolupráce a vzpomínek pamětníků, je Poděkování na poslední stránce knihy určeno právě jim.
Přestože každého pražského patriota (a recenzent není výjimkou) bude asi přednostně zajímat právě ta část města, kde se narodil, kde vyrůstal, nebo kde právě žije, je třeba předtím, než ho necháme otevřít příslušný díl (nejedná-li se o díl první), zmařit jeho úmysly a vnutit mu knihu s podtitulem Vysočany, Libeň, Karlín. Toto „násilí“ má své důvody. Jen málokdo by totiž dokázal vyjádřit na relativně malém prostoru tak pregnantně tolik obecně platných myšlenek na téma minulost a současnost pražského průmyslu jako Kateřina Bečková v úvodu prvního svazku. Byť autorka předesílá, že její věty nemají za cíl navodit v čtenářově duši pocit smutku, nevyhneme se přinejmenším jisté nostalgii. V někdejší průmyslové metropoli se dnes prakticky žádná výroba nekoná a je s podivem, že to paradoxně nebyla doba nesvobody po 2. světové válce, ale právě tržní prostředí, nastolené počátkem devadesátých let minulého století, které s sebou přineslo onu apokalypsu. Zajímavý je i pohled z čistě urbanistického hlediska. Průmysl v devatenáctém století vyhnal zemědělské podnikání, aby byl ve dvacátém naopak sám vytlačen obytnou zástavbou. Zamyšlení nad odlišným vnímáním problematiky různými generacemi vyúsťuje v katarzi: zdaleka ne každý byl svědkem provozu pražských továren, ale všichni dnes zažíváme jejich zánik. Ty lepší výsledky vyjadřují slova jako konverze či pronájem, se zkázou je naopak nejčastěji spojován termín developer. Ne vždy je však pesimismus na místě, což dokládá několik ojedinělých příkladů firem, kde se i dnes stále věnují stejnému předmětu podnikání jako před sto lety. Ano, také takové objekty na stránkách Továren a továrních hal navštívíme. Ale dříve, než tak učiníme, nahlédneme ještě v kapitole Jak vznikl a jak je zaměřen soubor snímků pro tuto knihu pod pokličku autorčiny kuchyně a čekají na nás Tři adresné poznámky, v nichž budeme vyzváni ke spolupráci, a to jak pasivní, spočívající ve správném pochopení a nazírání na předkládané téma, tak té aktivní, jejímž smyslem je nejen hledání fotografií v rodinných albech, ale i pořizování vlastních snímků před našimi zraky nepřetržitě se proměňujícího města.
Samotný vstup do obrazové části musíme napříč všemi třemi svazky zahájit shrnutím nejdůležitějších technických parametrů, jimiž se tento stěžejní oddíl vyznačuje. V první řadě je to až neuvěřitelné časové rozpětí, čítající bezmála půldruhého sta let, od druhé poloviny sedmého desetiletí 19. století až po právě končící rok 2014. A co vlastně onu vizuální dokumentaci tvoří? Jsou tu reprodukce z knih, časopisů, sborníků, almanachů, kronik i příležitostných tisků – grafických listů, upomínkových předmětů, akcií, reklamních prospektů, ale i kreseb, barevných litografií a pochopitelně pohlednic. Největší podíl mají však samozřejmě fotografie. Historické i soudobé. Zejména mezi těmi staršími nalezneme řadu anonymních, ale naštěstí pro nás převažují ty, jejichž autory známe jménem. Jindřich Eckert, František Fridrich, Rudolf Bruner-Dvořák, Jan Kříženecký, Antonín Alexandr, ateliéry Pařík a spol., Illek a Paul, Čámský, Posselt – to byly svého času skutečné fotografické kapacity. I z novější doby si zaslouží uvedení celá řada nadšenců černobílého snímkování: Lukáš Beran, Josef Bosáček, Petr Čekal, Václav Dvořák, Ester Havlová, Václava Horčáková, Oldřich Janovský, Přemysl Koblic, Roman Kučera, Miroslav Kuranda, Zdeněk Lefan, Ivo Mahel, Jan Macháček, Martin Přibil. A svou troškou do mlýna přispěla také Kateřina Bečková se synem Janem. Zdroje pro své dílo přitom autorka čerpala z nepřeberného množství veřejných i soukromých sbírek. Do první kategorie náleží Archiv Dopravního podniku, Archiv hlavního města Prahy, Česká tisková kancelář, České loděnice, ČKD, Klub přátel Žižkova, Klub Za starou Prahu, Literární archiv Památníku národního písemnictví, Muzeum cenných papírů, Muzeum hlavního města Prahy, Národní památkový úřad, Národní technické muzeum, Vlastivědný klub ve Vysočanech, Výzkumné centrum průmyslového dědictví při Fakultě architektury ČVUT, Výzkumný ústav kolejových vozidel a Městské části Praha 12 a 15, do druhé pak kromě několika již výše jmenovaných např. Jan Assmann, Milan Degen, Jan Králík, dědicové Václava Kutiny, František Lhotský, Ludvík Losos, Martin Navrátil, Edmund Orián a další.
Pokud bychom před prohlížením obrázků nevěnovali pozornost úvodnímu textu, můžeme mylně dojít k závěru, že se nám pražský průmysl v Továrnách a továrních halách představí v plné šíři. Není tomu tak. Industriální škála byla záměrně redukována o dva typy podniků – pivovary a tzv. průmysl paliv a energetiky, tedy plynárny a elektrárny. Ty si totiž podle autorčina uvážení zaslouží samostatné vydání. Jinak ale bude typová řada kompletní. Na startovní čáře se objeví reprezentanti průmyslu strojírenského, elektrotechnického, chemického, stavebního, dřevařského, papírenského, textilního a obuvnického, ale svá želízka v ohni bude mít také metalurgie, sklářství, keramika a stranou nezůstane ani odvětví potravinářské, spotřební průmysl, farmacie či kinematografie. Konkrétně navštívíme slévárny, mostárny, loděnice, strojírny, motorárny, automobilky, lokomotivky, vagónky, závody na výrobu tramvají, úzkorozchodných drah a vozidel, vápenky, cementárny a cihlárny, závody na zpracování kamene, sklárny, porcelánky, pily a parketárny, kartounky, barvírny a jirchárny, přádelny, papírny, celulózky, lepenkárny, tiskárny, tapetárny, cukrovary, mlékárny, pekárny, drůbežárny, ledárny, sladovny, lihovary, parní mlýny, vodárny, spalovny… Zavítáme do provozů, kde se vyráběly zemědělské stroje, bagry, turbíny, elektromotory, pračky, sušičky a odstředivky, potrubí, drátěné a síťařské zboží, dírkované plechy, trezory, telefonní přístroje, průmyslové plyny, tanky, zbraně a střelivo, váhy a měřicí technika, sirky, svíčky, vonné látky, mýdla, dekorační předměty, nábytek, plátna a koberce, klobouky, boty, potraviny a mnohé další. Nebude přitom záležet na tom, zda se jednalo o sériovou produkci, nebo speciální zakázky na míru. Továrny se nám představí z mnoha úhlů. Klasické exteriérové záběry doprovodí pohledy panoramatické (někdy dokonce složené z více dílů) i letecké snímky. Navštívíme vnitřní areály podniků, vstoupíme do dvorů a nahlédneme do výrobních procesů. Čekají na nás objekty nejrůznějších typů – haly, tavicí pece, chladicí věže, vodojemy, komíny, energomosty, nakládací rampy, sklady. Zjistíme, čemu se říká shedová střecha, co je Boletický panel. Nebudou chybět ani přístavy, železniční vlečky, točny, hromady suti nebo šrotu. S tématem souvisí samozřejmě také administrativní budovy, vrátnice, stravovací zařízení, vily továrníků, dělnické kolonie a učňovská střediska – to všechno doprovázeno obsáhlými popisky, ve kterých autorka rozhodně nešetřila informacemi o jednotlivých stavbách, ani historickými reáliemi ze „života“ továren.
Triumvirát Vysočany, Libeň, Karlín, kterým začínáme, je ze všech tří dílů nejbohatší na gigantické závody. Kolbenka, Aerovka, Českomoravská, Pragovka, Rustonka a Daňkovka nebyly opravdu žádnými drobečky. Díky populárně naučnému formátu knihy jsme však zasvěceni do nejmenších maličkostí a seznámeni i s těmi nejpikantnějšími příběhy. Dozvídáme se, kterou vlečku brázdila lokomotiva Matylda, jakým objektům se ve Vysočanech říkalo „farma“ a „kostel“, který závod se podílel na kosmickém programu SSSR, kde měla budoucí letecká továrna Avia svou první dílnu, co stávalo na místě dnešní Sazka arény, ve kterém roce byla ukončena výroba parních lokomotiv, jaký význam mělo v dělnické hantýrce slovo „kostka“ a který komín se jmenoval Silvestr. Na okamžik se zastavíme na balkonu, proslulém projevy Zdeňka Nejedlého a Miroslava Štěpána. Prohlédneme si mostárnu, která vyrobila Petřínskou rozhlednu, Staroměstskou tržnici, Průmyslový palác a jedno pole pražského železničního mostu. Uvidíme, jak vypadala vybombardovaná Pragovka v březnu 1945 či zaplavená bývalá Rustonka v srpnu 2002. Pouť po svého času průmyslově nejrozvinutějších částech dnešní Prahy pak zakončíme v místech, kde se už v osmdesátých letech 18. století nacházela tiskárna J. F. ze Schönfeldu a odkud se přebrodíme na levý vltavský břeh.
Nevydáme se však přímo do Holešovic, ale proti proudu řeky o několik kilometrů jižněji až na Smíchov. Klíčovou roli při naší druhé procházce bude hrát železnice. Najdeme ji téměř všude. Toto spojení možná mnohým připomene premiérový titul Zmizelé Prahy, jímž byly Nádraží a železniční tratě, rovněž z pera Kateřiny Bečkové. Na smíchovskou scénu vstoupíme do ne zrovna idylických časů Jakuba Arbesa a Gustava Pflegra Moravského. Po návštěvě kartounek, nacházejících se mezi dnešními náměstími 14. října a Arbesovým, si připomeneme porcelánku, s níž je spojeno jméno dekadentního literáta Jiřího Karáska ze Lvovic, a přesuneme se do továrny Jana Kohouta, zaníceného propagátora cyklistiky v českých zemích. Následujících pět desítek snímků je ze zcela pochopitelných důvodů věnováno hlavnímu smíchovskému podniku – Ringhofferovým závodům. Díky fotodokumentaci Výzkumného ústavu kolejových vozidel a fondu uloženému v Archivu Národního technického muzea se dobře zorientujeme ve staré, severní části továrny, i tzv. Tylovce. Smutná poslední léta a bourání opuštěného závodu, roky 1996–1998, připomene Ester Havlová. Po prohlídce několika podniků, sídlících v blízkosti Kartouzské a Plzeňské ulice, se pomalu přemístíme do oblasti Radlická-Křížová, kde mimochodem objevíme snímek, otištěný již ve druhém díle Fojtíkových Tramvají a tramvajových tratí. Na Nádražní třídě nemůžeme přehlédnout „kartouzu parmskou“ a zastávku musíme udělat také v mlékárně, kde byl v roce 1933 vyroben první český ovocný jogurt. Se smíchovským katastrem se loučíme v místech, kde přicházely na svět nerozbitné skleničky, zvané duritky, zatímco pár metrů odtud, přes koleje, plnily jiné sklo litry tvrdého alkoholu. Přes Hlubočepy a Řeporyje, jejichž doménou byly stavební hmoty, se dostáváme do jinonických podniků Walter, Tresoria a Merlet, odtud pak velkou oklikou až do Podbaby a Královské obory. Závěrečných 13 zastávek učiníme v holešovickém meandru, kde na nás budou čekat železárny, strojírny, kloboučnická dílna, papírny, kartounka, přádelna, parní mlýn, podnik na zpracování rybích konzerv a jako poslední „žárovkářský“ závod Tesla.
Můžeme-li první dva díly Továren a továrních hal označit za perfektní, pak díl třetí je doslova skvost. O co těžší bylo pro Kateřinu Bečkovou nalézt pro knihu s podtitulem Žižkov, Vinohrady, Nusle, Modřany a další části jihovýchodu města vhodné fotografie, o to větší lidský rozměr toto dílo má. V hlavní roli se totiž tentokrát neobjeví průmysl, ale přímo sám podnikatel – „praotec továrník“, kolonizátor krajiny. Pokud jsme byli až dosud zvyklí na místopisné procházky Prahou, pak nyní to budou spíše příběhy majitelů továren, které nás budou doprovázet. A s jejich jmény jsou také spojeny výrobky, které pro svou kvalitu a věhlas vešly do dějin. Chmelova pražská šunka, Bartošovy slaměné klobouky zvané girardi, polévkové koření Maja, Hašlerky Františka Lhotského, Kadlecovo mýdlo Hellada, margarín bratří Bartoňů Čajový list, uherský salám EMKA, nesoucí jméno Emanuela Macešky, červeno-modro-žluté benzínové stanice PRESTO Jaroslava Opatrného, Fragnerův Celaskon, inzulín a Infadin trojice lékárníků Rosický-Tamchyna-Steinhauer, modřanský kostkový cukr Bridge, kávové a čajové kostky Turistka a Elča – to byly ve své době opravdu vyhlášené pojmy. Po sedmi zastaveních na Žižkově, z nichž nejzajímavější bude zřejmě hned to první – továrna na střelivo Sellier & Bellot, strávíme nějaký čas na Vinohradech, kde si v Maršnerově čokoládovně přijdou na chuť milovníci sladkostí, u budovy Československého rozhlasu zavzpomínáme na podnik, který tu působil ještě v polovině dvacátých let minulého století, poté sestoupíme do Nuslí, připomeneme si první český závod na výrobu margarínu, projdeme továrnou ETA a přes Michli se dostaneme do Vršovic, odkud už je to jen coby kamenem dohodil do Strašnic, proslulých motocykly Ogar. À propos: věděli jste, že stejnou značku nesla také obuv Františka Štěpánka z Hostivaře? Že výrobce medicinálních vín Bedřich Klöckler byl v osobním životě krajinomalíř a troufal si také na zátiší? Nebo že v hostivařské strojírně Otakara Podhajského vznikla v roce 1936 ojedinělá mechanická kartotéka s devíti tisíci zásuvkami pro Ústřední sociální pojišťovnu na Smíchově a tatáž firma instalovala vzduchotechniku do hrobky českých králů ve Svatovítské katedrále? Pak vás možná nepřekvapí, že v objektech bývalých hostivařských mlýnů a pekáren vznikl po 2. světové válce první urychlovač částic u nás a jen kousek odtud, v prostorech filmových ateliérů, byl v roce 1945 zřízen zajatecký a zajišťovací tábor. Zatímco pamětníci by mohli vyprávět třeba o šachtových pecích Podolské cementárny, jejichž existence v místech dnešního plaveckého stadionu je pro většinu návštěvníků bazénového komplexu jen stěží představitelná, nejspíš i ti později narození zažili dobu, kdy v areálu libušské tržnice SAPA fungoval ještě Masokombinát Praha-jih. Kolem impozantní secesní fasády branických ledáren se pomalu blížíme k poslední štaci naší cesty, do Modřan.
Byť jsme byli hned zpočátku v jedné z autorčiných výzev varováni, abychom v industriálních památkách nehledali za každou cenu umění, dlužno říci, že jsme se na stránkách vše tří knih setkali s celou řadou významných architektů – Hubertem Gessnerem, Františkem Roithem, Bohumilem Hübschmannem, Antonínem Englem, Otakarem Novotným, Františkem Albertem Librou, Jaroslavem Fragnerem a dalšími. A podobně bychom se na tovární trilogii mohli dívat třeba prizmatem etymologie. Pokud mnohé prvorepublikové firmy nesly ve svých názvech počáteční písmena jmen svých majitelů (JAWA = Janeček, Wanderer, RUPA = Rudolf Pachl apod.), v souvislosti se znárodněním průmyslu v druhé polovině čtyřicátých let můžeme pozorovat naprosté odosobnění v pojmenování závodů, jehož výsledkem byly v některých případech až poněkud komické jazykové tvary – Rybena, Kovona, Pragoděv, Obus … A takto bychom mohli pokračovat dále; na své si přijdou milovníci koňských potahů, parních lokomotiv, obdivovatelé omšelých fasád dávno zbořených domů, vyznavači někdy prašných, jindy blátivých cest, kočičích hlav i travou zarostlých panelů. A kdo ví? Třeba tato triáda knih přesvědčí i ty nejzarytější odpůrce špíny a nejzanícenější ekology o tom, že tu v dějinách Prahy bylo něco neopakovatelného, co si čas od času zaslouží alespoň malé připomenutí, protože se koneckonců jedná o součást našeho kulturního dědictví.
Řečí čísel 552, 519, 21 a cca 140. Tolik stran, vyobrazení, orientačních plánků a výrobních podniků na čtenáře čeká. Struktura všech tří svazků je stejná a vychází z tradičního schématu. Po základních povinných informacích o autorských právech následuje textový úvod, složený z několika drobných kapitol. Navazující mapový průvodce v podobě orientačních plánků se stane zajisté užitečným, i když ne zcela stoprocentním, pomocníkem každému, kdo při listování hlavní obrazovou částí ztratí pojem o místě. Polohopisné plány z let 1891, 1911, 1938 a 1948 mu tuto jistotu ve většině případů dodají. Samotnou vizuálně-historickou procházku po pražském průmyslovém dědictví pak už předcházejí jen soupis použitých zkratek a poznámka, vztahující se k seznamu vyobrazení, umístěnému vždy v závěru knihy. Na úplný konec vložila ještě autorka kapitolu Základní literatura k tématu pražského industriálu, která vytrvalejším zájemcům otevírá další cesty studia. A jelikož se žádné dílo podobného zaměření neobejde bez odborné spolupráce a vzpomínek pamětníků, je Poděkování na poslední stránce knihy určeno právě jim.
Přestože každého pražského patriota (a recenzent není výjimkou) bude asi přednostně zajímat právě ta část města, kde se narodil, kde vyrůstal, nebo kde právě žije, je třeba předtím, než ho necháme otevřít příslušný díl (nejedná-li se o díl první), zmařit jeho úmysly a vnutit mu knihu s podtitulem Vysočany, Libeň, Karlín. Toto „násilí“ má své důvody. Jen málokdo by totiž dokázal vyjádřit na relativně malém prostoru tak pregnantně tolik obecně platných myšlenek na téma minulost a současnost pražského průmyslu jako Kateřina Bečková v úvodu prvního svazku. Byť autorka předesílá, že její věty nemají za cíl navodit v čtenářově duši pocit smutku, nevyhneme se přinejmenším jisté nostalgii. V někdejší průmyslové metropoli se dnes prakticky žádná výroba nekoná a je s podivem, že to paradoxně nebyla doba nesvobody po 2. světové válce, ale právě tržní prostředí, nastolené počátkem devadesátých let minulého století, které s sebou přineslo onu apokalypsu. Zajímavý je i pohled z čistě urbanistického hlediska. Průmysl v devatenáctém století vyhnal zemědělské podnikání, aby byl ve dvacátém naopak sám vytlačen obytnou zástavbou. Zamyšlení nad odlišným vnímáním problematiky různými generacemi vyúsťuje v katarzi: zdaleka ne každý byl svědkem provozu pražských továren, ale všichni dnes zažíváme jejich zánik. Ty lepší výsledky vyjadřují slova jako konverze či pronájem, se zkázou je naopak nejčastěji spojován termín developer. Ne vždy je však pesimismus na místě, což dokládá několik ojedinělých příkladů firem, kde se i dnes stále věnují stejnému předmětu podnikání jako před sto lety. Ano, také takové objekty na stránkách Továren a továrních hal navštívíme. Ale dříve, než tak učiníme, nahlédneme ještě v kapitole Jak vznikl a jak je zaměřen soubor snímků pro tuto knihu pod pokličku autorčiny kuchyně a čekají na nás Tři adresné poznámky, v nichž budeme vyzváni ke spolupráci, a to jak pasivní, spočívající ve správném pochopení a nazírání na předkládané téma, tak té aktivní, jejímž smyslem je nejen hledání fotografií v rodinných albech, ale i pořizování vlastních snímků před našimi zraky nepřetržitě se proměňujícího města.
Samotný vstup do obrazové části musíme napříč všemi třemi svazky zahájit shrnutím nejdůležitějších technických parametrů, jimiž se tento stěžejní oddíl vyznačuje. V první řadě je to až neuvěřitelné časové rozpětí, čítající bezmála půldruhého sta let, od druhé poloviny sedmého desetiletí 19. století až po právě končící rok 2014. A co vlastně onu vizuální dokumentaci tvoří? Jsou tu reprodukce z knih, časopisů, sborníků, almanachů, kronik i příležitostných tisků – grafických listů, upomínkových předmětů, akcií, reklamních prospektů, ale i kreseb, barevných litografií a pochopitelně pohlednic. Největší podíl mají však samozřejmě fotografie. Historické i soudobé. Zejména mezi těmi staršími nalezneme řadu anonymních, ale naštěstí pro nás převažují ty, jejichž autory známe jménem. Jindřich Eckert, František Fridrich, Rudolf Bruner-Dvořák, Jan Kříženecký, Antonín Alexandr, ateliéry Pařík a spol., Illek a Paul, Čámský, Posselt – to byly svého času skutečné fotografické kapacity. I z novější doby si zaslouží uvedení celá řada nadšenců černobílého snímkování: Lukáš Beran, Josef Bosáček, Petr Čekal, Václav Dvořák, Ester Havlová, Václava Horčáková, Oldřich Janovský, Přemysl Koblic, Roman Kučera, Miroslav Kuranda, Zdeněk Lefan, Ivo Mahel, Jan Macháček, Martin Přibil. A svou troškou do mlýna přispěla také Kateřina Bečková se synem Janem. Zdroje pro své dílo přitom autorka čerpala z nepřeberného množství veřejných i soukromých sbírek. Do první kategorie náleží Archiv Dopravního podniku, Archiv hlavního města Prahy, Česká tisková kancelář, České loděnice, ČKD, Klub přátel Žižkova, Klub Za starou Prahu, Literární archiv Památníku národního písemnictví, Muzeum cenných papírů, Muzeum hlavního města Prahy, Národní památkový úřad, Národní technické muzeum, Vlastivědný klub ve Vysočanech, Výzkumné centrum průmyslového dědictví při Fakultě architektury ČVUT, Výzkumný ústav kolejových vozidel a Městské části Praha 12 a 15, do druhé pak kromě několika již výše jmenovaných např. Jan Assmann, Milan Degen, Jan Králík, dědicové Václava Kutiny, František Lhotský, Ludvík Losos, Martin Navrátil, Edmund Orián a další.
Pokud bychom před prohlížením obrázků nevěnovali pozornost úvodnímu textu, můžeme mylně dojít k závěru, že se nám pražský průmysl v Továrnách a továrních halách představí v plné šíři. Není tomu tak. Industriální škála byla záměrně redukována o dva typy podniků – pivovary a tzv. průmysl paliv a energetiky, tedy plynárny a elektrárny. Ty si totiž podle autorčina uvážení zaslouží samostatné vydání. Jinak ale bude typová řada kompletní. Na startovní čáře se objeví reprezentanti průmyslu strojírenského, elektrotechnického, chemického, stavebního, dřevařského, papírenského, textilního a obuvnického, ale svá želízka v ohni bude mít také metalurgie, sklářství, keramika a stranou nezůstane ani odvětví potravinářské, spotřební průmysl, farmacie či kinematografie. Konkrétně navštívíme slévárny, mostárny, loděnice, strojírny, motorárny, automobilky, lokomotivky, vagónky, závody na výrobu tramvají, úzkorozchodných drah a vozidel, vápenky, cementárny a cihlárny, závody na zpracování kamene, sklárny, porcelánky, pily a parketárny, kartounky, barvírny a jirchárny, přádelny, papírny, celulózky, lepenkárny, tiskárny, tapetárny, cukrovary, mlékárny, pekárny, drůbežárny, ledárny, sladovny, lihovary, parní mlýny, vodárny, spalovny… Zavítáme do provozů, kde se vyráběly zemědělské stroje, bagry, turbíny, elektromotory, pračky, sušičky a odstředivky, potrubí, drátěné a síťařské zboží, dírkované plechy, trezory, telefonní přístroje, průmyslové plyny, tanky, zbraně a střelivo, váhy a měřicí technika, sirky, svíčky, vonné látky, mýdla, dekorační předměty, nábytek, plátna a koberce, klobouky, boty, potraviny a mnohé další. Nebude přitom záležet na tom, zda se jednalo o sériovou produkci, nebo speciální zakázky na míru. Továrny se nám představí z mnoha úhlů. Klasické exteriérové záběry doprovodí pohledy panoramatické (někdy dokonce složené z více dílů) i letecké snímky. Navštívíme vnitřní areály podniků, vstoupíme do dvorů a nahlédneme do výrobních procesů. Čekají na nás objekty nejrůznějších typů – haly, tavicí pece, chladicí věže, vodojemy, komíny, energomosty, nakládací rampy, sklady. Zjistíme, čemu se říká shedová střecha, co je Boletický panel. Nebudou chybět ani přístavy, železniční vlečky, točny, hromady suti nebo šrotu. S tématem souvisí samozřejmě také administrativní budovy, vrátnice, stravovací zařízení, vily továrníků, dělnické kolonie a učňovská střediska – to všechno doprovázeno obsáhlými popisky, ve kterých autorka rozhodně nešetřila informacemi o jednotlivých stavbách, ani historickými reáliemi ze „života“ továren.
Triumvirát Vysočany, Libeň, Karlín, kterým začínáme, je ze všech tří dílů nejbohatší na gigantické závody. Kolbenka, Aerovka, Českomoravská, Pragovka, Rustonka a Daňkovka nebyly opravdu žádnými drobečky. Díky populárně naučnému formátu knihy jsme však zasvěceni do nejmenších maličkostí a seznámeni i s těmi nejpikantnějšími příběhy. Dozvídáme se, kterou vlečku brázdila lokomotiva Matylda, jakým objektům se ve Vysočanech říkalo „farma“ a „kostel“, který závod se podílel na kosmickém programu SSSR, kde měla budoucí letecká továrna Avia svou první dílnu, co stávalo na místě dnešní Sazka arény, ve kterém roce byla ukončena výroba parních lokomotiv, jaký význam mělo v dělnické hantýrce slovo „kostka“ a který komín se jmenoval Silvestr. Na okamžik se zastavíme na balkonu, proslulém projevy Zdeňka Nejedlého a Miroslava Štěpána. Prohlédneme si mostárnu, která vyrobila Petřínskou rozhlednu, Staroměstskou tržnici, Průmyslový palác a jedno pole pražského železničního mostu. Uvidíme, jak vypadala vybombardovaná Pragovka v březnu 1945 či zaplavená bývalá Rustonka v srpnu 2002. Pouť po svého času průmyslově nejrozvinutějších částech dnešní Prahy pak zakončíme v místech, kde se už v osmdesátých letech 18. století nacházela tiskárna J. F. ze Schönfeldu a odkud se přebrodíme na levý vltavský břeh.
Nevydáme se však přímo do Holešovic, ale proti proudu řeky o několik kilometrů jižněji až na Smíchov. Klíčovou roli při naší druhé procházce bude hrát železnice. Najdeme ji téměř všude. Toto spojení možná mnohým připomene premiérový titul Zmizelé Prahy, jímž byly Nádraží a železniční tratě, rovněž z pera Kateřiny Bečkové. Na smíchovskou scénu vstoupíme do ne zrovna idylických časů Jakuba Arbesa a Gustava Pflegra Moravského. Po návštěvě kartounek, nacházejících se mezi dnešními náměstími 14. října a Arbesovým, si připomeneme porcelánku, s níž je spojeno jméno dekadentního literáta Jiřího Karáska ze Lvovic, a přesuneme se do továrny Jana Kohouta, zaníceného propagátora cyklistiky v českých zemích. Následujících pět desítek snímků je ze zcela pochopitelných důvodů věnováno hlavnímu smíchovskému podniku – Ringhofferovým závodům. Díky fotodokumentaci Výzkumného ústavu kolejových vozidel a fondu uloženému v Archivu Národního technického muzea se dobře zorientujeme ve staré, severní části továrny, i tzv. Tylovce. Smutná poslední léta a bourání opuštěného závodu, roky 1996–1998, připomene Ester Havlová. Po prohlídce několika podniků, sídlících v blízkosti Kartouzské a Plzeňské ulice, se pomalu přemístíme do oblasti Radlická-Křížová, kde mimochodem objevíme snímek, otištěný již ve druhém díle Fojtíkových Tramvají a tramvajových tratí. Na Nádražní třídě nemůžeme přehlédnout „kartouzu parmskou“ a zastávku musíme udělat také v mlékárně, kde byl v roce 1933 vyroben první český ovocný jogurt. Se smíchovským katastrem se loučíme v místech, kde přicházely na svět nerozbitné skleničky, zvané duritky, zatímco pár metrů odtud, přes koleje, plnily jiné sklo litry tvrdého alkoholu. Přes Hlubočepy a Řeporyje, jejichž doménou byly stavební hmoty, se dostáváme do jinonických podniků Walter, Tresoria a Merlet, odtud pak velkou oklikou až do Podbaby a Královské obory. Závěrečných 13 zastávek učiníme v holešovickém meandru, kde na nás budou čekat železárny, strojírny, kloboučnická dílna, papírny, kartounka, přádelna, parní mlýn, podnik na zpracování rybích konzerv a jako poslední „žárovkářský“ závod Tesla.
Můžeme-li první dva díly Továren a továrních hal označit za perfektní, pak díl třetí je doslova skvost. O co těžší bylo pro Kateřinu Bečkovou nalézt pro knihu s podtitulem Žižkov, Vinohrady, Nusle, Modřany a další části jihovýchodu města vhodné fotografie, o to větší lidský rozměr toto dílo má. V hlavní roli se totiž tentokrát neobjeví průmysl, ale přímo sám podnikatel – „praotec továrník“, kolonizátor krajiny. Pokud jsme byli až dosud zvyklí na místopisné procházky Prahou, pak nyní to budou spíše příběhy majitelů továren, které nás budou doprovázet. A s jejich jmény jsou také spojeny výrobky, které pro svou kvalitu a věhlas vešly do dějin. Chmelova pražská šunka, Bartošovy slaměné klobouky zvané girardi, polévkové koření Maja, Hašlerky Františka Lhotského, Kadlecovo mýdlo Hellada, margarín bratří Bartoňů Čajový list, uherský salám EMKA, nesoucí jméno Emanuela Macešky, červeno-modro-žluté benzínové stanice PRESTO Jaroslava Opatrného, Fragnerův Celaskon, inzulín a Infadin trojice lékárníků Rosický-Tamchyna-Steinhauer, modřanský kostkový cukr Bridge, kávové a čajové kostky Turistka a Elča – to byly ve své době opravdu vyhlášené pojmy. Po sedmi zastaveních na Žižkově, z nichž nejzajímavější bude zřejmě hned to první – továrna na střelivo Sellier & Bellot, strávíme nějaký čas na Vinohradech, kde si v Maršnerově čokoládovně přijdou na chuť milovníci sladkostí, u budovy Československého rozhlasu zavzpomínáme na podnik, který tu působil ještě v polovině dvacátých let minulého století, poté sestoupíme do Nuslí, připomeneme si první český závod na výrobu margarínu, projdeme továrnou ETA a přes Michli se dostaneme do Vršovic, odkud už je to jen coby kamenem dohodil do Strašnic, proslulých motocykly Ogar. À propos: věděli jste, že stejnou značku nesla také obuv Františka Štěpánka z Hostivaře? Že výrobce medicinálních vín Bedřich Klöckler byl v osobním životě krajinomalíř a troufal si také na zátiší? Nebo že v hostivařské strojírně Otakara Podhajského vznikla v roce 1936 ojedinělá mechanická kartotéka s devíti tisíci zásuvkami pro Ústřední sociální pojišťovnu na Smíchově a tatáž firma instalovala vzduchotechniku do hrobky českých králů ve Svatovítské katedrále? Pak vás možná nepřekvapí, že v objektech bývalých hostivařských mlýnů a pekáren vznikl po 2. světové válce první urychlovač částic u nás a jen kousek odtud, v prostorech filmových ateliérů, byl v roce 1945 zřízen zajatecký a zajišťovací tábor. Zatímco pamětníci by mohli vyprávět třeba o šachtových pecích Podolské cementárny, jejichž existence v místech dnešního plaveckého stadionu je pro většinu návštěvníků bazénového komplexu jen stěží představitelná, nejspíš i ti později narození zažili dobu, kdy v areálu libušské tržnice SAPA fungoval ještě Masokombinát Praha-jih. Kolem impozantní secesní fasády branických ledáren se pomalu blížíme k poslední štaci naší cesty, do Modřan.
Byť jsme byli hned zpočátku v jedné z autorčiných výzev varováni, abychom v industriálních památkách nehledali za každou cenu umění, dlužno říci, že jsme se na stránkách vše tří knih setkali s celou řadou významných architektů – Hubertem Gessnerem, Františkem Roithem, Bohumilem Hübschmannem, Antonínem Englem, Otakarem Novotným, Františkem Albertem Librou, Jaroslavem Fragnerem a dalšími. A podobně bychom se na tovární trilogii mohli dívat třeba prizmatem etymologie. Pokud mnohé prvorepublikové firmy nesly ve svých názvech počáteční písmena jmen svých majitelů (JAWA = Janeček, Wanderer, RUPA = Rudolf Pachl apod.), v souvislosti se znárodněním průmyslu v druhé polovině čtyřicátých let můžeme pozorovat naprosté odosobnění v pojmenování závodů, jehož výsledkem byly v některých případech až poněkud komické jazykové tvary – Rybena, Kovona, Pragoděv, Obus … A takto bychom mohli pokračovat dále; na své si přijdou milovníci koňských potahů, parních lokomotiv, obdivovatelé omšelých fasád dávno zbořených domů, vyznavači někdy prašných, jindy blátivých cest, kočičích hlav i travou zarostlých panelů. A kdo ví? Třeba tato triáda knih přesvědčí i ty nejzarytější odpůrce špíny a nejzanícenější ekology o tom, že tu v dějinách Prahy bylo něco neopakovatelného, co si čas od času zaslouží alespoň malé připomenutí, protože se koneckonců jedná o součást našeho kulturního dědictví.
Data 29. září 2015 a 18. srpna 2016 odděluje celých tři sta dvacet čtyři dní. A právě tolik času uplynulo mezi vydáním čtyřiadvacátého a pětadvacátého svazku Zmizelé Prahy. Kolik vody asi proteklo za tu dobu v řece, která odnepaměti spoluvytvářela podobu našeho hlavního města, od někdejších Branických ledáren až po Trojskou kotlinu? Jak se během onoho roku změnil vodní tok a jeho bezpro... číst celéstřední okolí? Odpověď je v obou případech stejná: zanedbatelně. Uvědomujeme si to o to více, držíme-li v rukou dvě obrazové retrospektivy, které nás přenášejí o půl druhé století zpět, do časů, kdy proměny Vltavy a jejích břehů do podoby, kterou známe dnes, právě začínaly.
Po velmi úspěšném prvním díle Nádraží a železničních tratí a triádě knih o Továrnách a továrních halách, které bezpochyby ocenila více spíše pánská část publika, přichází tentokrát Kateřina Bečková, zakladatelka a dosud nejproduktivnější autorka oblíbené pragensistické ediční řady, s gendrově neutrálním tématem. Zájemce o ně svolává do středu města, aby se v prvém, zeleně podbarveném dílu vydali společně od Františku proti vodě do Braníku, zatímco v druhém, oranžovém svazku vypluli od Petrské čtvrti po vodě do Troje. Důvody, proč byl tok Vltavy rozdělen na dva úseky právě v oněch místech, jsou nasnadě. Jsou jimi zcela rozdílný charakter a historické osudy řeky, nastíněné poeticky formou personifikací a metafor na samém začátku obou svazků. Horní tok od dolního se liší, ale struktura knih zůstává stejná. Úvodní textovou část tvoří vždy čtyři kapitoly, které následuje chronologický přehled pražských mostů a nábřeží, doplněný navíc v druhém díle ještě přehledem ostrovů, povýtce zaniklých. A nebyla by to ani Zmizelá Praha, kdyby chyběly dobové mapy a schémata – císařské otisky stabilního katastru (1842) a plány z let 1891, 1910 a 1938, doplněné současnými popisky lokací. Na dvou z nich jsou dokonce zakreslena místa a směry pořízení fotografií. Ale to už přes seznam použitých zkratek nedočkavě vstupujeme do hlavní, obrazové části knihy. Řeka je v ní rozdělena do 30 fotografických celků (1. díl – 19, 2. díl – 11). Ale pokud hned nezačneme prohlížet snímky v otištěném pořadí a pustíme se do zběžného listování, neubráníme se tak trochu pocitu déjà vu. Před našima očima jako by se otvírala celá plejáda již vydaných svazků Zmizelé Prahy. Na Vltavě jsme přece už nejednou byli. Třeba s Pavlou Státníkovou za mnohem dramatičtějších okolností při Povodních a záplavách (2012). Nebo se Zdeňkem Míkou při závodech po vodní hladině ve Sportech a sportovištích (2011). Někomu se možná revokují také drážní tělesa a mosty z již zmiňovaných Nádraží a železničních tratí (2009, 2013) nebo budovy industriálního charakteru z Továren a továrních hal (2011, 2012, 2014). Tak či tak, svým pojetím a šíří záběru jsou oba díly Vltavy a jejích břehů opět něco zcela jedinečného. Vyjma osmi reprodukcí z časopisu Český svět nás tentokrát budou po šest generací provázet výhradně fotografie. Pohlednice zastoupeny nejsou. Kromě tradičních zdrojů jako jsou archivy, muzea, Česká tisková kancelář, Klub Za starou Prahu, Národní památkový ústav apod. využila Kateřina Bečková v několika případech také dokumentaci veslařských klubů, Českého klubu fotografů amatérů Nekázanka, Povodí Vltavy a samozřejmě soukromých sbírek. Pomineme-li oněch téměř 170 snímků, u jejichž identifikačních popisků nalezneme poznámku „autor neznámý/neznámého autora“, pak se opět shledáváme s řadou jmen (bez výjimky mužských), která již důvěrně známe z předchozích dílů pasecké edice. Mezi nimi v 19. století vynikají Jindřich Eckert a František Friedrich, počátek století dvacátého je nejhojněji zastoupen Ateliérem Eckert, Františkem Finkem a Janem Kříženeckým a konečně prvorepublikové časy – to je doména Antonína Alexandera. Vůbec nejstarší snímky pořídil v roce 1863 Anselm Schmitz, zatímco o přesně 120 let později uzavírá časovou řadu Herbert Slavík.
Ale teď už rychle na řeku. Je až neuvěřitelné, jaké množství objektů a útvarů je na celkem 350 stranách obrazových částí popsáno. Pokud zůstaneme věrni autorčinu členění, definovanému názvem knihy, staneme nejprve na vodní hladině, v poklidných lagunách, meandrech, bazénech přístavišť, překladišť a kotvišť nejrůznějších plavidel, od vorů, pramic a tzv. naháčů přes rybářské boudy, hausbóty, plovoucí restaurace a jeřáby, až po vznešené parníky a těžké remorkéry. Přístup k nim nám nejednou zajistí mola či pontony. K vodě ale neodmyslitelně patří také plovárny a lázně. A tak bude zajisté namístě vysvětlit rozdíl mezi těmito zařízeními co do jejich užitné funkce. Předsedkyně Klubu Za starou Prahu nás srozumitelnou formou zasvětí také do konstrukce jezů, ozřejmí, k čemu sloužily nájezky, vrátka, šprlata, čudlíky, barborky, žufánky, lososnice či lednice. Na jakémsi pomezí řeky a jejích břehů se ocitneme na lávkách, můstcích, mostech i několika provizorních dřevěných příhradových mostních konstrukcích, jejichž staveb i demontáží budeme svědky. Zavzpomínáme dokonce dvou z nich, jež byly sneseny, aby po opětovné instalaci dál sloužily na jiných místech. A po těchto spojnicích přejdeme na dávno zaniklé ostrovy a připomeneme si i někdejší Růžodol, kterému dal jméno knihtiskař Jan Ferdinand ze Schönfeldu. V roce 1896 budeme při zřízení Komise pro kanalisování řek Vltavy a Labe v Čechách, abychom sledovali její kroky: výstavbu všech tří plavebních komor, regulaci řeky i budování či rozšiřování přístavů. Poznáme investory a představí se nám firmy, jimž byly tyto často velmi náročné stavební práce zadávány. Po této cestě potkáme zároveň řadu osobností – představitele místních samospráv Václava Bělského, Jindřicha Ronze a Josefa Voctáře, inženýry a architekty Rudolfa Kaplana, Františka Mencla, Mečislava Petrů, Františka Sandera, Eduarda Schwarzera, Jiřího Soukupa a mnoho dalších, kteří mají proměny řeky a jejího okolí takříkajíc na svědomí. Čemu se říká hradčanské zrcadlo, asi odtušíme. Ale kde byl vyprojektován základ pilíře pro zamýšlený, ale nerealizovaný most spojující Nové Město se Smíchovem, v čem spočíval rozdíl mezi loděmi labskými a vltavskými, nebo ve kterém parníku se při své návštěvě Prahy 28. dubna 1907 plavil František Josef I., to už jsou poněkud těžší oříšky, které ovšem pozorný čtenář spolehlivě rozlouskne.
Nejvíc zajímavostí však čeká u břehů. Na nezpevněných plochách vyrostou nábřežní zdi s čapadly a podbřežími, tu a tam bude možné sestoupit k vodě po schůdkách a schodištích či táhnout lodě proti proudu díky navigaci. Vydáme se po stopách mlýnů, pil, dřevních ohrad, vodáren a vodárenských věží, zažijeme asanace celých čtvrtí. Prohlédneme si desítky zbořených budov … josefovskou německou školu, staroměstskou sokolovnu, barokní letní dům v Jezuitské zahradě, Prozatímní divadlo, svatováclavskou trestnici, Dientzenhoferův pavilon, Smíchovskou divadelní arénu, Podolskou cementárnu. V druhém díle pak Eliščiny lázně, kavárnu pod Letnou, skautské klubovny u Novomlýnské vodárenské věže, bubenský pivovar, těšnovskou hydroelektrárnu, porodnici a útulek pro nemajetné matky na Štvanici, zimní stadion i empírovou zahradní restauraci a tančírnu jen o kousek vedle, nákladové nádraží Rakouské severozápadní dráhy na Rohanském ostrově… Věže kláštera Na Slovanech pozbyly své barokní podoby, aby později přišly i o tu novogotickou. Plavecké domy v Podskalí i domek převozníka u vyšehradské skály ztratily svůj význam a Myslbekova sousoší při patách Palackého mostu už také nenajdeme. I názvy jako Transporthaus, Hamburk, Londýn, Prešpurk, Lipsko, Bouda, Šejdovna, Hever, Brusírna, Havírna a Černohrad patřily stavbám, které bychom na současné mapě Prahy hledali marně. Žádný pamětník, který by na vlastní nos zažil mezi dnešními náměstími Jana Palacha a Curieových zápach sanytru, již mezi námi není. Ale možná se ještě najdou příznivci vodních radovánek, kteří v létě chodili k Vltavě v plavkách a v zimě s bruslemi. A ti vám zajisté potvrdí to, co se dozvíte v textech pod fotografiemi. Třeba pro koho byly určeny tzv. Modré lázně a podle čeho získaly svou barvu. Nebo kde se nacházela Občanka, kde Humanka a Slovanka. A že přítrž tomu všemu učinila výstavba vltavské kaskády. Ale historie s sebou občas přinese i nějakou tu ironii. A tak překvapivě právě poblíž jediného místa v řece, kde bylo dlouhá léta možné se bezplatně opláchnout v teplé vodě, vyrostl o pár desetiletí později komplex plaveckých bazénů.
Pohlížíme-li na Vltavu a její břehy s určitým nadhledem, uvědomujeme si, že všechny ty snímky představují vlastně jakýsi souhrn funkcí, které náš nejdelší říční tok v hlavním městě v oněch časech plnil, ať už šlo o zásobování (zdroj vody, ledu, písku a ryb), úlohu energetickou (pohon pro mlýny a tovární provozy), komunikační (osobní i nákladní doprava) až po rekreační (sportovní vyžití) a turistickou (shodou okolností v roce 2015 oslavila Pražská paroplavební společnost 150 let své existence). Ne vždy však voda působila blahodárně, a tak i těch několik záběrů dokumentujících důsledky její ničivé síly má své opodstatnění. Těmito historickými exkurzy by však dvousvazková publikace nijak nevybočovala z obvyklého rámce a zaběhlých zvyklostí Zmizelé Prahy. A přesto se v něčem liší. Přináší totiž ještě jedno poselství. Mezi stovkami fotografií objevuje se několik žánrových scén, při jejichž výběru neupřednostnila Kateřina Bečková dokumentární ráz, ale umělecký rozměr. Autorem těchto snímků byl většinou Přemysl Koblic. Pradleny, sklad písku na Podskalském nábřeží, příď převoznické lodi, Podolský přístav v zimě, koupání pod Podolskou cementárnou, půjčovna loděk v Braníku, říční lázně Na Mlýnku – to jsou němé připomínky toho, že Vltava přinášela lidem nejen práci a živobytí, ale i potěšení a radost ze života. Lidem, kteří se od té doby změnili právě tak jako řeka a město okolo ní. Z těchto tváří konce dvacátých a třicátých let vyzařuje i přes tehdejší ekonomickou krizi atmosféra skromné spokojenosti, jež je v dnešní době již pouze nedosažitelným ideálem.
Po velmi úspěšném prvním díle Nádraží a železničních tratí a triádě knih o Továrnách a továrních halách, které bezpochyby ocenila více spíše pánská část publika, přichází tentokrát Kateřina Bečková, zakladatelka a dosud nejproduktivnější autorka oblíbené pragensistické ediční řady, s gendrově neutrálním tématem. Zájemce o ně svolává do středu města, aby se v prvém, zeleně podbarveném dílu vydali společně od Františku proti vodě do Braníku, zatímco v druhém, oranžovém svazku vypluli od Petrské čtvrti po vodě do Troje. Důvody, proč byl tok Vltavy rozdělen na dva úseky právě v oněch místech, jsou nasnadě. Jsou jimi zcela rozdílný charakter a historické osudy řeky, nastíněné poeticky formou personifikací a metafor na samém začátku obou svazků. Horní tok od dolního se liší, ale struktura knih zůstává stejná. Úvodní textovou část tvoří vždy čtyři kapitoly, které následuje chronologický přehled pražských mostů a nábřeží, doplněný navíc v druhém díle ještě přehledem ostrovů, povýtce zaniklých. A nebyla by to ani Zmizelá Praha, kdyby chyběly dobové mapy a schémata – císařské otisky stabilního katastru (1842) a plány z let 1891, 1910 a 1938, doplněné současnými popisky lokací. Na dvou z nich jsou dokonce zakreslena místa a směry pořízení fotografií. Ale to už přes seznam použitých zkratek nedočkavě vstupujeme do hlavní, obrazové části knihy. Řeka je v ní rozdělena do 30 fotografických celků (1. díl – 19, 2. díl – 11). Ale pokud hned nezačneme prohlížet snímky v otištěném pořadí a pustíme se do zběžného listování, neubráníme se tak trochu pocitu déjà vu. Před našima očima jako by se otvírala celá plejáda již vydaných svazků Zmizelé Prahy. Na Vltavě jsme přece už nejednou byli. Třeba s Pavlou Státníkovou za mnohem dramatičtějších okolností při Povodních a záplavách (2012). Nebo se Zdeňkem Míkou při závodech po vodní hladině ve Sportech a sportovištích (2011). Někomu se možná revokují také drážní tělesa a mosty z již zmiňovaných Nádraží a železničních tratí (2009, 2013) nebo budovy industriálního charakteru z Továren a továrních hal (2011, 2012, 2014). Tak či tak, svým pojetím a šíří záběru jsou oba díly Vltavy a jejích břehů opět něco zcela jedinečného. Vyjma osmi reprodukcí z časopisu Český svět nás tentokrát budou po šest generací provázet výhradně fotografie. Pohlednice zastoupeny nejsou. Kromě tradičních zdrojů jako jsou archivy, muzea, Česká tisková kancelář, Klub Za starou Prahu, Národní památkový ústav apod. využila Kateřina Bečková v několika případech také dokumentaci veslařských klubů, Českého klubu fotografů amatérů Nekázanka, Povodí Vltavy a samozřejmě soukromých sbírek. Pomineme-li oněch téměř 170 snímků, u jejichž identifikačních popisků nalezneme poznámku „autor neznámý/neznámého autora“, pak se opět shledáváme s řadou jmen (bez výjimky mužských), která již důvěrně známe z předchozích dílů pasecké edice. Mezi nimi v 19. století vynikají Jindřich Eckert a František Friedrich, počátek století dvacátého je nejhojněji zastoupen Ateliérem Eckert, Františkem Finkem a Janem Kříženeckým a konečně prvorepublikové časy – to je doména Antonína Alexandera. Vůbec nejstarší snímky pořídil v roce 1863 Anselm Schmitz, zatímco o přesně 120 let později uzavírá časovou řadu Herbert Slavík.
Ale teď už rychle na řeku. Je až neuvěřitelné, jaké množství objektů a útvarů je na celkem 350 stranách obrazových částí popsáno. Pokud zůstaneme věrni autorčinu členění, definovanému názvem knihy, staneme nejprve na vodní hladině, v poklidných lagunách, meandrech, bazénech přístavišť, překladišť a kotvišť nejrůznějších plavidel, od vorů, pramic a tzv. naháčů přes rybářské boudy, hausbóty, plovoucí restaurace a jeřáby, až po vznešené parníky a těžké remorkéry. Přístup k nim nám nejednou zajistí mola či pontony. K vodě ale neodmyslitelně patří také plovárny a lázně. A tak bude zajisté namístě vysvětlit rozdíl mezi těmito zařízeními co do jejich užitné funkce. Předsedkyně Klubu Za starou Prahu nás srozumitelnou formou zasvětí také do konstrukce jezů, ozřejmí, k čemu sloužily nájezky, vrátka, šprlata, čudlíky, barborky, žufánky, lososnice či lednice. Na jakémsi pomezí řeky a jejích břehů se ocitneme na lávkách, můstcích, mostech i několika provizorních dřevěných příhradových mostních konstrukcích, jejichž staveb i demontáží budeme svědky. Zavzpomínáme dokonce dvou z nich, jež byly sneseny, aby po opětovné instalaci dál sloužily na jiných místech. A po těchto spojnicích přejdeme na dávno zaniklé ostrovy a připomeneme si i někdejší Růžodol, kterému dal jméno knihtiskař Jan Ferdinand ze Schönfeldu. V roce 1896 budeme při zřízení Komise pro kanalisování řek Vltavy a Labe v Čechách, abychom sledovali její kroky: výstavbu všech tří plavebních komor, regulaci řeky i budování či rozšiřování přístavů. Poznáme investory a představí se nám firmy, jimž byly tyto často velmi náročné stavební práce zadávány. Po této cestě potkáme zároveň řadu osobností – představitele místních samospráv Václava Bělského, Jindřicha Ronze a Josefa Voctáře, inženýry a architekty Rudolfa Kaplana, Františka Mencla, Mečislava Petrů, Františka Sandera, Eduarda Schwarzera, Jiřího Soukupa a mnoho dalších, kteří mají proměny řeky a jejího okolí takříkajíc na svědomí. Čemu se říká hradčanské zrcadlo, asi odtušíme. Ale kde byl vyprojektován základ pilíře pro zamýšlený, ale nerealizovaný most spojující Nové Město se Smíchovem, v čem spočíval rozdíl mezi loděmi labskými a vltavskými, nebo ve kterém parníku se při své návštěvě Prahy 28. dubna 1907 plavil František Josef I., to už jsou poněkud těžší oříšky, které ovšem pozorný čtenář spolehlivě rozlouskne.
Nejvíc zajímavostí však čeká u břehů. Na nezpevněných plochách vyrostou nábřežní zdi s čapadly a podbřežími, tu a tam bude možné sestoupit k vodě po schůdkách a schodištích či táhnout lodě proti proudu díky navigaci. Vydáme se po stopách mlýnů, pil, dřevních ohrad, vodáren a vodárenských věží, zažijeme asanace celých čtvrtí. Prohlédneme si desítky zbořených budov … josefovskou německou školu, staroměstskou sokolovnu, barokní letní dům v Jezuitské zahradě, Prozatímní divadlo, svatováclavskou trestnici, Dientzenhoferův pavilon, Smíchovskou divadelní arénu, Podolskou cementárnu. V druhém díle pak Eliščiny lázně, kavárnu pod Letnou, skautské klubovny u Novomlýnské vodárenské věže, bubenský pivovar, těšnovskou hydroelektrárnu, porodnici a útulek pro nemajetné matky na Štvanici, zimní stadion i empírovou zahradní restauraci a tančírnu jen o kousek vedle, nákladové nádraží Rakouské severozápadní dráhy na Rohanském ostrově… Věže kláštera Na Slovanech pozbyly své barokní podoby, aby později přišly i o tu novogotickou. Plavecké domy v Podskalí i domek převozníka u vyšehradské skály ztratily svůj význam a Myslbekova sousoší při patách Palackého mostu už také nenajdeme. I názvy jako Transporthaus, Hamburk, Londýn, Prešpurk, Lipsko, Bouda, Šejdovna, Hever, Brusírna, Havírna a Černohrad patřily stavbám, které bychom na současné mapě Prahy hledali marně. Žádný pamětník, který by na vlastní nos zažil mezi dnešními náměstími Jana Palacha a Curieových zápach sanytru, již mezi námi není. Ale možná se ještě najdou příznivci vodních radovánek, kteří v létě chodili k Vltavě v plavkách a v zimě s bruslemi. A ti vám zajisté potvrdí to, co se dozvíte v textech pod fotografiemi. Třeba pro koho byly určeny tzv. Modré lázně a podle čeho získaly svou barvu. Nebo kde se nacházela Občanka, kde Humanka a Slovanka. A že přítrž tomu všemu učinila výstavba vltavské kaskády. Ale historie s sebou občas přinese i nějakou tu ironii. A tak překvapivě právě poblíž jediného místa v řece, kde bylo dlouhá léta možné se bezplatně opláchnout v teplé vodě, vyrostl o pár desetiletí později komplex plaveckých bazénů.
Pohlížíme-li na Vltavu a její břehy s určitým nadhledem, uvědomujeme si, že všechny ty snímky představují vlastně jakýsi souhrn funkcí, které náš nejdelší říční tok v hlavním městě v oněch časech plnil, ať už šlo o zásobování (zdroj vody, ledu, písku a ryb), úlohu energetickou (pohon pro mlýny a tovární provozy), komunikační (osobní i nákladní doprava) až po rekreační (sportovní vyžití) a turistickou (shodou okolností v roce 2015 oslavila Pražská paroplavební společnost 150 let své existence). Ne vždy však voda působila blahodárně, a tak i těch několik záběrů dokumentujících důsledky její ničivé síly má své opodstatnění. Těmito historickými exkurzy by však dvousvazková publikace nijak nevybočovala z obvyklého rámce a zaběhlých zvyklostí Zmizelé Prahy. A přesto se v něčem liší. Přináší totiž ještě jedno poselství. Mezi stovkami fotografií objevuje se několik žánrových scén, při jejichž výběru neupřednostnila Kateřina Bečková dokumentární ráz, ale umělecký rozměr. Autorem těchto snímků byl většinou Přemysl Koblic. Pradleny, sklad písku na Podskalském nábřeží, příď převoznické lodi, Podolský přístav v zimě, koupání pod Podolskou cementárnou, půjčovna loděk v Braníku, říční lázně Na Mlýnku – to jsou němé připomínky toho, že Vltava přinášela lidem nejen práci a živobytí, ale i potěšení a radost ze života. Lidem, kteří se od té doby změnili právě tak jako řeka a město okolo ní. Z těchto tváří konce dvacátých a třicátých let vyzařuje i přes tehdejší ekonomickou krizi atmosféra skromné spokojenosti, jež je v dnešní době již pouze nedosažitelným ideálem.
Podrobně zpracované
Továrny a tovární haly -1. díl od K. Bečková.
Neotřelý výběr komentovaných fotografií pražských fabrik, vesměs již nejen zaniklých co do funkce, ale i vymazaných ze zemského povrchu. Zaměření je především na Libeň a Vysočany, k mojí lítosti málo na Karlín. Chtěl jsem kvůli tomu být v hodnocení přísnější, ale nakonec musím uznat, že sledovat tuto část pražské historie je doslova vzr... číst celéušující. Snad i pro čtenáře, kteří v jedné z těch fabrik kdysi nehákovali.
Neotřelý výběr komentovaných fotografií pražských fabrik, vesměs již nejen zaniklých co do funkce, ale i vymazaných ze zemského povrchu. Zaměření je především na Libeň a Vysočany, k mojí lítosti málo na Karlín. Chtěl jsem kvůli tomu být v hodnocení přísnější, ale nakonec musím uznat, že sledovat tuto část pražské historie je doslova vzr... číst celéušující. Snad i pro čtenáře, kteří v jedné z těch fabrik kdysi nehákovali.
Na Praze nás baví hlavně to, že je zde tolik míst, ketrá se nám otevírají a my je vůně c neznáme a neměli jsme ani nikdy možnost je poznat. Na této knize je velmi pěkně vidět jak probíhala stavba jednotlivých továren a jaký průběh měla jejich stavba a také v jakém stavu se jednotlivé továrny udrželi do dnešních dnů a co je případně aktuálně na jejich původním místě a o tom to vlastně i ... číst celécelé v této knize je.
RNDR.Mgr.Přemysl Stejskal napsal/a o Praha- Město a řeka
Praha se vždy dělila na dva břehy a to na ten levý a na ten pravý a tak je to tedy vnímáno už dlouhá léta. Každý si tak na jednom z břehu může vybrat různá místa, ketrá nás ze všeho nejvíce zajímají a jsou tak krásná pro procházky a hledání míst, která nám připadají jako ta nejkrásnější. V knize je krásně prezentovaný každičký roh a kout prostřednictvím fotografii, které jsou opravdu mo... číst celéc hezké a kvalitní.
Já mám tedy Prahu hrozně moc rád, vždycky když se sem vracíme tam mám pocit, že si toho o ní musím zjistit co nejvíce a tak se v knihách prolistovávàm a snažím se toho co nejvíce zjistit. Tyto knihy jsou moc hezky zpracovány a daří se díky této edici pokračovat v různých knihách s dalšími tématy. Moc se mi tedy líbí s jsem rád, že se jim daří držet tak vysokou laťku jak obsahem tak vizu... číst celéální stránkou.
Továrny a tovární haly stověžaté Prahy jsou velmi zajímavým tématem a tak je třeba se zamyslet nad tím jaké budovy nám historie přinesla. Já si tohle rozhodně užívám a to třeba už jen tím jak moc mám rád tyto technické stavby a jejich výstavbu v rámci let. Je mi až líto v jakém jsou za ty roky stavu a tak si musíme přiznat jak se jejich stav vyvíjel. Třeba takové pivovary jsou opravdu m... číst celéoc zajímavé a tvoří tak část této knihy.
Naposledy prohlédnuté
Vyzvednutí zásilky kdekoliv v ČR
