SAMOTÁŘKY je kniha s velkým K. Ta kniha je smutná od A až po Z. Jenže já ty stará tajemství, křivdy, odkrývání starých pravd mám v knihách tak ráda. Je to nelehké čtení. Doba komunismu, padesátá léta zabírání majetku, vznikání družstev a budování socialistické země mnoho štěstí nepřineslo už samo o sobě. Natož pak když něco bylo řečeno jen napůl, něco bylo jinak pochopeno.

Ludmila a Matylda. Tonda, Luboš, Kristián (František) a Vláďa. Jsou mladý, krásný a přesto jim doba nepřinese nic dobrého. Vláďa není špatný, přesto to v očích druhých tak vypadá, protože jeho otec dobrý není. Že si rodinu nevybíráme už nikoho nezajímá.

V knize se střídá vyprávění z minulosti, rok 1952, 1968, 1987 a další, které doplňuje rok 2020, kdy je v zemi nemoc Covid, nikdo o tom pořádně neví. Všichni se bojí, staří lidé nerozumí, proč jsou věznění v pečovatelských domech. Proč si nemohou nakoupit bez roušky. Proč se nikam nesmí? A nesmí být ani návštěvy.

Opravdu hutná kniha, Věrka a Štěpán, spolužáci, kamarádi, kteří také v dospělosti skládají své životy z kousků informací, které na ně občas vykouknou. Každý má svoji půlku fotografie na které jsou se svou mámou. Ale jak to, že se znali už dřív?

Věrku vychovala babička Lída s dědou Vláďou. Ale proč, když její máma žije. Babička nikam nevychází z bytu, je to samotářka, zrovna tak matka na statku žije úplně sama. I Věrce v Pražském bytě vyhovuje samota… Všem co mají rádi rozebírání myšlení lidí, dozvědět se něco o minulosti moc doporučuji. Já měla u knihy mockrát husinu. schovat popis