Recenze Samotářky

Samotářky
Ludmila, Amálie, Věra. Tři ženy, které kromě samotářství spojuje i rodinné tajemství, z něhož zná každá jenom střípek. Nejmladší Věra se snaží hádanku rozluštit: Proč její babička Ludmila nikdy nevychází z bytu? Proč se její matka Amálie schovává v rozpadlé usedlosti? A kdo je vlastně stará... číst celé 

Recenze

2
Ověřené recenze jsou tak výslovně označené, ostatní jsou neověřené.
Avatar uživatele
Recenze od Eva Urbanová
SAMOTÁŘKY je kniha s velkým K. Ta kniha je smutná od A až po Z. Jenže já ty stará tajemství, křivdy, odkrývání starých pravd mám v knihách tak ráda. Je to nelehké čtení. Doba komunismu, padesátá léta zabírání majetku, vznikání družstev a budování socialistické země mnoho štěstí nepřineslo už samo o sobě. Natož pak když něco bylo řečeno jen napůl, něco bylo jinak pochopeno.

Ludmila a Matylda. Tonda, Luboš, Kristián (František) a Vláďa. Jsou mladý, krásný a přesto jim doba nepřinese nic dobrého. Vláďa není špatný, přesto to v očích druhých tak vypadá, protože jeho otec dobrý není. Že si rodinu nevybíráme už nikoho nezajímá.

V knize se střídá vyprávění z minulosti, rok 1952, 1968, 1987 a další, které doplňuje rok 2020, kdy je v zemi nemoc Covid, nikdo o tom pořádně neví. Všichni se bojí, staří lidé nerozumí, proč jsou věznění v pečovatelských domech. Proč si nemohou nakoupit bez roušky. Proč se nikam nesmí? A nesmí být ani návštěvy.

Opravdu hutná kniha, Věrka a Štěpán, spolužáci, kamarádi, kteří také v dospělosti skládají své životy z kousků informací, které na ně občas vykouknou. Každý má svoji půlku fotografie na které jsou se svou mámou. Ale jak to, že se znali už dřív?

Věrku vychovala babička Lída s dědou Vláďou. Ale proč, když její máma žije. Babička nikam nevychází z bytu, je to samotářka, zrovna tak matka na statku žije úplně sama. I Věrce v Pražském bytě vyhovuje samota… Všem co mají rádi rozebírání myšlení lidí, dozvědět se něco o minulosti moc doporučuji. Já měla u knihy mockrát husinu.
15/01/2023
Avatar uživatele
Recenze od z_te_lepsi_stranky
Samotářky Barbory Šťastné jsou mým letošním objevem spolu s Janou Poncarovou a Jiřím Březinou.
Čeští autoři mají co říct a říct to chtějí. Například Barbora nám tímto příběhem chtěla (soudím podle sebe, je to moje recenze, viď) sdělit, že ženy jsou tak houževnaté a ve finále, za každého režimu a doby dělají ve finále jen to nejlepší pro své děti.
Věra, současnice, její maminka Amálie dcera Ludmily a babička Věrky. Ať to máme alespoň pro teď jasné.
Jasné totiž od toho okamžiku nebude nic. Co se stalo v každé době má jasný následek pro další generaci. Ale pokud je v tom ještě místní nemocná ženská, je děsivé všechno.
Proč si ty rodiče a další rodiče v jiné generaci nechávají věci pro sebe? Stále to nechápu. Proč, třeba v 15 si Ludmila neposadila Amálku a neřekla jí, co a jak a proč se rozhodla nevycházet z domu? Nikdy? Proč si Amálka nevzala stranou Věrku a neudělala to samé? Když to šlo? Proč ze staré Škrlandové udělaly pomluvy a nevědomost obecní postrach?
Moc otázek, že?
Osobně se mi líbí postava Amálčina tatínka.
Tento příběh mě hrozně zasáhl. Protože tajemství v rodinách….Však to znáte sami. Ale díky Věřině hledání odpovědí se nakonec dozvídáme všechno, co chceme vědět nebo jsme vědět potřebovaly. Navíc nás čeká jedno krásné odhalení.
Tuto knihu doporučuju, vyvolá to hromadu emocí. A to se od knihy přece chce :)
6/02/2023