Pan Poe je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů vůbec. A jeho básně patří k vrcholu jeho tvorby. Tak jak to bývá u sbírek povídek, bývá to i u sbírek básní. Některá se vám líbí více, jiná méně, ale u Havrana a jiných básní mohu s klidným srdcem říci, že žádná není špatná. Opravdu se snažím vzpomenout si na alespoň jednu jedinou, která by nebyla krásná a nenacházím ve své mysli ani jednu.
Hodnocení v kategorii „povídky“ u této knihy dávám různá. Nejslabší výsledek má Eldorado, kterému uděluji tři hvězdy. Pomiňme to, že tři hvězdy jsou stále průměrný výsledek, tedy dosti dobrý, důležité je spíše si uvědomit, že Poeovy básně daleko přesahují mnohou jinou poesii a tři hvězdy u něj značí pět hvězd kdekoliv jinde.
Pan Poe byl velice zvláštní, smutnou, depresivní a narušenou osobou; stále však také osobou nad mnohé inteligentní a citlivou. Toto všechno se projevuje v jeho poesii, ještě více, než v jeho povídkách. Samota, smutek, beznaděj, bezmoc… To jsou temná slova, temné city, které na vás prýští z téměř – téměř! – každé jeho básně. K těmto neuvěřitelně hlubokým citům přidejte geniální sloh a vzniknou vám jedny z nejlyričtějších básní všech dob.**br**
Dovolíte-li mi, zmíním zde tři konkrétní básně. Začnu básní „Sloky Heleně“. Na mnohé tento hymnus na lásku, na krásu, dovolil bych si říct na poblouznění, nebude působit tak mocně jako na mě. Já k básni chovám jistý osobní cit, jelikož jsem na místo oné pověstné „Heleny“ dosadil Helenu jinou, která pro mě byla – a stále je – osobou jisté vysoké Důležitosti.
Vedle Heleny jsem si obzvláště zamiloval jinou báseň, jejím jménem je „Očarovaný palác“. Vedle své individuální existence, je tato báseň též součástí povídky „Zánik domu Usherů“, kterou vřele doporučuji. Ale k samé básni. Z počátku se jedná o jakýsi chvalozpěv krásy, blaženosti, ba dokonalosti. A pak přijde pád, neb obléhat začali králův pyšný hrad. Podle mě je to báseň nad jiné depresivní, smutná a realistická. Zapůsobila na mne dost mocně na to, abych se ji naučil zpaměti. Vždy když si ji znovu odříkávám, vzpomenu si na Epos o Gilgamešovi: „Enkidua, jehož jsem nadevše miloval, jenž se mnou podstoupil všechny strasti, postihl osud lidstva.“ Ano, osud lidstva dříve, či později, ale zcela jistě postihne vše.
A pak je zde Havran. Mám o něm vůbec psát? Co bych psal? A jak by to bylo dlouhé? Omezím se tedy pouze na toto: Jedná se o nejlépe znějící báseň, s nejhlubším citem a největší hloubkou, jakou jsem kdy četl. Miluji ji a to jak v jazyce českém – ctím překlad pana Vrchlického a možná ještě více ten od pana Nezvala -, tak i v anglickém originálu, který dosahuje znělostí a hloubkou ještě o mnoho dál. Podstatou té básně je temnota. „Darkness there and nothing more.“ A tuto temnotu, toto šílenství, či chaos, ztělesňuje Havran – pán? či paní? či snad sám ďábel? Nevím. Ale prosím, odmysleme si na okamžik havrana a dosaďte na místo havrana to, čeho se vy sami nejvíce bojíte a představte si, že toto něco zvěstuje tu nejhorší věc, která se vám může stát, v samotě, v tichu, které ostře, ale přece melancholicky kontrastuje s vichřicí. A k vám pomalu, ale jistě přichází šílenství…
Recenze
Je to útlá - pár stránková knížečka, která vám nezabere více než pár minut. Příběh má mnoho překladů, ale vždy je čtivý a spádný.
Nutno zdůraznit, že autor měl jistý "záměr" - chtěl napsat báseň o 100 verších, nakonec jich vzniklo 108.
Knihu doporučuji nejen k maturitě.
Už ve škole jsem obdivovala, jak detailně si autor celou báseň promyslel, aby vynikla její melancholie a hrůznost během dialogu černého havrana a zlomeného muže.
Toto je jediné dílo, po kterém jsem sáhla i v angličtině.
Jsem zastáncem toho, že poezie se nedá plně přeložit tak, aby měla stejné vyznění jako v originále.
Depresivní atmosféra je vhodná pro každého vyznavače EMO stylu :D
Obecně lze o obou překladech říci, že zachovávají původní věcný obsah Poeova originálu i jeho formu. Ponecháním obsahu je myšleno to, že ač se oba překlady liší v použitých slovech, výsledná část překladu a následně i celý překlad vyznívá shodně.
Další opravdu velký požitek, je číst tuhle báseň v originále, protože vše zní mnohem krásněji, autor si hraje s básnickými přívlastky a zejména zvukomalbou.
Tato balada je naprosto bezkonkurenční. Ještě teď mě mrazí po zádech.Tolik emocí v každém verši, které se mi až nečekaně vryly silně pod kůži. Nemám co dodat, Edgaru Allanu Poeovi patří právem titul zakladatele hororu. Jiné básně? Nikdy více!
Fantastická kniha tech nejlepších hororových básní romantismu. Edgar Allan Poe dál do svého temného Havrana víc, než jsme možná ochotni na první pohled př(url)ryva se v něm tolik emocí, strachu, osobního děsu, stresu a vystresovaní až k smrti, že se nám to těžko přijímá. Většina čtenářů potřebuje číst Havrana víckrát a já doporučuji zkusit i originál, protože podle mě je k moc lepsi a dost se toho v překladu ztratilo...bohužel.
Doporučuji.
Havran je opravdu zajímavé dílo, a většina maturantů se ho vybere hlavně proto, že je krátké. A svým způsobem i velice hezké, ale jak říkám, člověka, který nečetl, můžete donutit dílo přečíst, ale nemůžete ho donutit to pochopit.
Báseň se mi líbila. Je strašidelná, temná a chladná. Báseň v originále je lepší, protože známe "nevermore" je nepřekonatelné.
Doporučuji!
Musím říci, že tato kniha byla pro mě náročná. V knize se mi líbily některé básně – Annabel Lee, Pro Annie a našly by se některé další, ale převažovaly básně, kterým jsem neporozuměl a ani se mi nepodařilo do nich proniknout a možná mne ani neoslovily. Takže jednoduše řečeno náročná četba, asi jednotlivé básně je lépe si přečíst vícekrát (k některým slokám jsem se vracel). Kniha má pěkný přebal. Knihu hodnotím na 60 %.
Hodnocení v kategorii „povídky“ u této knihy dávám různá. Nejslabší výsledek má Eldorado, kterému uděluji tři hvězdy. Pomiňme to, že tři hvězdy jsou stále průměrný výsledek, tedy dosti dobrý, důležité je spíše si uvědomit, že Poeovy básně daleko přesahují mnohou jinou poesii a tři hvězdy u něj značí pět hvězd kdekoliv jinde.
Pan Poe byl velice zvláštní, smutnou, depresivní a narušenou osobou; stále však také osobou nad mnohé inteligentní a citlivou. Toto všechno se projevuje v jeho poesii, ještě více, než v jeho povídkách. Samota, smutek, beznaděj, bezmoc… To jsou temná slova, temné city, které na vás prýští z téměř – téměř! – každé jeho básně. K těmto neuvěřitelně hlubokým citům přidejte geniální sloh a vzniknou vám jedny z nejlyričtějších básní všech dob.**br**
Dovolíte-li mi, zmíním zde tři konkrétní básně. Začnu básní „Sloky Heleně“. Na mnohé tento hymnus na lásku, na krásu, dovolil bych si říct na poblouznění, nebude působit tak mocně jako na mě. Já k básni chovám jistý osobní cit, jelikož jsem na místo oné pověstné „Heleny“ dosadil Helenu jinou, která pro mě byla – a stále je – osobou jisté vysoké Důležitosti.
Vedle Heleny jsem si obzvláště zamiloval jinou báseň, jejím jménem je „Očarovaný palác“. Vedle své individuální existence, je tato báseň též součástí povídky „Zánik domu Usherů“, kterou vřele doporučuji. Ale k samé básni. Z počátku se jedná o jakýsi chvalozpěv krásy, blaženosti, ba dokonalosti. A pak přijde pád, neb obléhat začali králův pyšný hrad. Podle mě je to báseň nad jiné depresivní, smutná a realistická. Zapůsobila na mne dost mocně na to, abych se ji naučil zpaměti. Vždy když si ji znovu odříkávám, vzpomenu si na Epos o Gilgamešovi: „Enkidua, jehož jsem nadevše miloval, jenž se mnou podstoupil všechny strasti, postihl osud lidstva.“ Ano, osud lidstva dříve, či později, ale zcela jistě postihne vše.
A pak je zde Havran. Mám o něm vůbec psát? Co bych psal? A jak by to bylo dlouhé? Omezím se tedy pouze na toto: Jedná se o nejlépe znějící báseň, s nejhlubším citem a největší hloubkou, jakou jsem kdy četl. Miluji ji a to jak v jazyce českém – ctím překlad pana Vrchlického a možná ještě více ten od pana Nezvala -, tak i v anglickém originálu, který dosahuje znělostí a hloubkou ještě o mnoho dál. Podstatou té básně je temnota. „Darkness there and nothing more.“ A tuto temnotu, toto šílenství, či chaos, ztělesňuje Havran – pán? či paní? či snad sám ďábel? Nevím. Ale prosím, odmysleme si na okamžik havrana a dosaďte na místo havrana to, čeho se vy sami nejvíce bojíte a představte si, že toto něco zvěstuje tu nejhorší věc, která se vám může stát, v samotě, v tichu, které ostře, ale přece melancholicky kontrastuje s vichřicí. A k vám pomalu, ale jistě přichází šílenství…