Košík
zboží
(prázdné)
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo...
číst celé
Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše.
Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě - často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim).
Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy.
V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa.
Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. "Zastřelen na útěku", stálo pak v hlášení.
Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být "krvavá msta za zavražděné kamarády". Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky.
A přece jejich tragédie upadla v zapomnění.
Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší.
Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného. schovat popis
Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě - často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim).
Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy.
V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa.
Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. "Zastřelen na útěku", stálo pak v hlášení.
Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být "krvavá msta za zavražděné kamarády". Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky.
A přece jejich tragédie upadla v zapomnění.
Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší.
Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného. schovat popis
- Nakladatel: Bílá vrána
- Kód:
- Rok vydání: 2022
- Jazyk: Čeština
- Vazba: Gebunden
- Počet stran: 248
- Šířka balení: 13 cm
- Výška balení: 20.5 cm
- Hloubka balení: 1.8 cm
- Váha balení: 420 g
Recenze
Autorka kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část. Kniha je čtivá a propracovaná. O život přišlo hodně nevinných lidí, což je otřesné! Proč došlo k této tragédii? Kdo za tuto tragédii nese vinu? Co této tragédii předcházelo? To se už dočtete v této knize a mnohem více informací.
V knize se nachází také fotografie, různé dokumenty, poznámky pod čarou, články z novin. Kniha obsahuje PROLOG a DOSLOV.
Kniha je pěkně graficky zpracována, je precizně zkontrolovaný pravopis. Líbí se mi ořízka knihy, která je červené barvy.
Znám Památník životické tragédie. Několikrát jsem kolem něj projížděl autem, anebo na kole, ale ještě jsem v něm nebyl. Časem bych se chtěl do něj podívat. V minulosti tento památník navštívil táta. Můj děda mi vypravoval příběhy z 2. světové války a taktéž znal dobře tuto oblast, poněvadž bydlel ve Stonavě, což je blízko Životic.
Je docela smutné, že v mých hodinách dějepisu na ZŠ a SŠ nepadla ani jednou zmínka o životické tragédii, a přitom Životice jsou nedaleko od mého obydlí. Památník jsme nenavštívili se školou.
Autorka si vybrala zajímavý námět ke zpracování, opětovně strávila dlouhý čas poslechem příběhů lidí, kteří měli co říci k tomuto obrovskému neštěstí, které se odehrálo v Životicích, navštívila různé instituce a sbírala materiály a na základě toho napsala tuto knihu.
Pak je to pro mě těžké i proto, že ta jména mi nejsou cizí a dokonce potomky těch lidí znám. Ta jména ve městě stále figurují. A jde o jejich rodinné členy. S někým jsem dokonce chodila i do školy. Jenže možná i právě proto, to má větší hloubku.
Taky se mi vyjevují určité věci, které se od nepaměti říkali a existovala jistá nevraživost vůči lidem, aniž by se vlastně vědělo proč.. no pro něco, co se stalo jejich předkům.
Také si moc dobře pamatuji, jak nás nahnali do čerstvě otevřeného památníku a pak nás tam chodili děsit minimálně jednou do roka každý rok.. to, že nám bylo šest a prd jsme tomu rozumněli, to byl detail. Já z toho měla tedy trauma a od té doby mi trvalo hooodně dlouho, než jsem o druhé světové chtěla vědět něco více. I tak si ale pamatuji na onu dobu té propagandy, kterou tam do nás hustili a také si dodnes pamatuji, že v Životicích zůstalla ten postesk nespravedlnosti, že se na ně zapomnělo, zatímco o Lidicích a Ležácích se mluvilo nahlas a psalo se v učebnicích.
Lednické se to povedlo. Konečně o Životicích bude povědomí. Stalo se to skoro ve chvíli, když se na věc skoro zapomnělo. Všeobecně, historie Životic je velmi hluboká a nesouvisí pouze s Larischem a havířinou... jezdíval tudy na Piastovský hrad i Karel IV.
Co mi na knize vadilo? No mohla tam být mapa Životic a oné oblasti jdoucí přes Bludovický kopec do Dolních Bludovic a i Horní Suché. Taková mapka jaká je v Šikmém kostelu, ta by se hodila i tady. Mohly tam být domky, hospody, kostel a ona místa zaznačena. Druhou věcí.. i ldyž se to snažila ukočírovat a brzdila se, aby neodběhla od tématu.. občas stejně utíkala a to mohlo lidi mást. Nicméně píše skvěle. Bylo to čtivé, hluboké a i když v reálu nešlo o román, tak mě to bavilo. Za sebe jen doporučuji.
Každopádně si myslím, že si s tím autorka dala hodně práce, protože musela sehnat několik informací k tomuto velkému neštěstí. Co se mi také líbilo je to, že jsou zde i fotografie a různé poznámky, takže to bylo docela dobré zpestření. Dávám knize čtyři hvězdičky.