Další příběh Alany a Marka. Jak jsme si už zvykli, příběh je prošpikován sprostými slovy, míšeneckým sexem, mrtvolama a ironií. Příběh se posouvá. Tentokrát se pohybujeme v novinářském prostředí, tedy, abych byl přesnější v bulvárním sektoru novinařiny. Jenže, když někdo střílí na pisálky zajímající se o Alanu a jejího, ne zrovna moc žádaného, nepřítele státu, jde sranda stranou. No, ne zas tak úplně stranou, ale chvilku se nezasmějeme. Vlastně jen do tý doby, dokud neodezní zvuk výstřelu. Tak se do prdele usmějte.
Kresbu už asi nemá smysl nějak komentovat. Již jsem řekl, že Fiona Staples si to užívá. Někdy možná až moc, a dotáhla to tak daleko, že si dělá srandu i ze čtenářů. Ti zvídavější a bystřejší si toho všimnou. Ti ostatní – možná na to někdy přijdete. Co mě osobně rozesmálo, je tvor (agent) v zeleném tričku s fialovýma adidaskama – bez komentáře :-) Smysl pro humor v kresbě.
Nebylo to vysloveně nabité dějem, ale pokud se jedná o klidný domácí život – tak v tom případě je tento svazek kapitol #13 - #18 totálně akční a k poblití. Ano, dost se tu zvrací. Někde tomu říkají křest, jinde jde jen o přejedení místního jídla. Ale už dost keců. Tohle je opět perfektní příběh a já si ho užíval. Při čtení jsem poslouchal skupinu Cloven Hoof a jejich album z roku 2020 - „Age of Steel“. Vybral jsem sedm citátů a vložil je Brianu K. Vaughanovi do jeho profilu. schovat popis