"Jak už to u knih zásadního významu bývá, bylo v nich vysloveno to, co už jsem dlouho tušil, cítil a vnímal." Můj milý deníčku ve verzi 2.0 aneb druhá část díla, které odzbrojující upřímnost "myšlenek každého z nás" povýšilo na umění. Stěží to popsat jinak než jako sugestivní terapii psaním o každodennosti. Pokud tedy umíte psát jako nikdo druhý.

Nejedna tuzemská recenze zmiňuje, jak moc jsme ochuzeni o skandalizující rozměr, kdy je kolem této série velké kontroverzní haló, propírají to bulváry, vyjadřuje se k tomu kde kdo v rádiích i televizi, každý vůči tomu zaujímá nějaký postoj od znechucení přes ignoraci až po adoraci a kdo ví co ještě. Že díky tomu přicházíme o podstatnou část toho, co dělá tento počin takovou literární i společenskou událostí. Já bych však řekl pravý opak; právě proto že nemusíme vnímat ten bulvarizující "humbuk" kolem, tak se lze plně soustředit na to podstatné, o co se Knausgård snaží. A co se mu dle mého daří jako doposud nikomu jinému.

Ve druhém díle mu to přitom jde možná ještě o chlup lépe než-li v prvním svazku. Po dospívání, složitém vztahu s otcem a smrti si vzal tentokrát na paškál lásku ve všech myslitelných podobách; od rodinné přes lásku k umění až po fyzickou, od kýčovité po každodenností umořenou. K tomu je i nadále nekompromisně upřímný k sobě i okolí, otře se o rozdíl "politicky korektní" švédské nátury oproti norské neotesanosti a navíc snad žádné jiné dílo tak přesně i trefně nepodalo dopad potomka na vztah, rutinu, kariéru, koníčky i pocity; speciálně pak pro introverta potřebujícího občasnou samotu a prostor pro vlastní myšlenky oproti "peklu" v podobě dětských aktivit s cizími matkami a biopřesnídávkami schovat popis