Publikace k první velké retrospektivní výstavě malíře a kreslíře Radoslava Kutry. Autor patřil v šedesátých letech minulého století k významným postavám olomoucké kultury. Po jeho odchodu do švýcarského exilu v roce 1968 však jeho bohatá tvorba pro širokou veřejnost pomalu upadala do zapomnění. Poprvé ji českému publiku po letech vynuceného mlčení připomněl v roce 1991 v někdejším Kabinetu grafiky Pavel Zatloukal. Od té doby se však Kutrova tvorba rozrostla o další pozoruhodné polohy. Nehledě k tomu, že se v Olomouci díky pomoci autora a rodiny podařilo poměrně nedávno objevit významný konvolut jeho prací na papíře z období 40.–60. let, které podstatně přispěly k poznání malířova tvůrčího vývoje. Radoslav Kutra, žák Vlastimila Rady, se v úhrnu svého dosavadního díla podílel na řešení aktuálních problémů, kterými se zabývali či zabývají umělci na východ i na západ od našich hranic, nejméně třikrát. Poprvé to bylo v první polovině 60. let, kdy malíř coby bytostný figuralista reagoval po svém (tedy kvazifigurativně) na vlnu materiálové abstrakce v cyklech Sprituálů, Monologů a Materializací (1963–1965). Podruhé téměř souběžně cyklem Klíče (1963–196), kdy vědomě a filozoficky originálně navázal na odkaz Mondrianův. Za třetí závažný příspěvek lze pak považovat malířovu tvorbu z posledních let, kdy jeho plátna poprvé po více jak pětašedesáti letech různých experimentů, zjevných vrcholů, ale i nezdarů, doslova vybuchují jako petardy a přitahují diváka svou plodivou energií. Publikace k první velké retrospektivní výstavě malíře a kreslíře Radoslava Kutry. Autor patřil v šedesátých letech minulého století k významným postavám olomoucké kultury. Po jeho odchodu do švýcarského exilu v roce 1968 však jeho bohatá tvorba pro širokou veřejnost pomalu upadala do zapomnění. Poprvé ji českému publiku po letech vynuceného mlčení připomněl v roce 1991 v někdejším Kabinetu grafiky Pavel Zatloukal. Od té doby se však Kutrova tvorba rozrostla o další pozoruhodné polohy. Nehledě k tomu, že se v Olomouci díky pomoci autora a rodiny podařilo poměrně nedávno objevit významný konvolut jeho prací na papíře z období 40.–60. let, které podstatně přispěly k poznání malířova tvůrčího vývoje. Radoslav Kutra, žák Vlastimila Rady, se v úhrnu svého dosavadního díla podílel na řešení aktuálních problémů, kterými se zabývali či zabývají umělci na východ i na západ od našich hranic, nejméně třikrát. Poprvé to bylo v první polovině 60. let, kdy malíř coby bytostný figuralista reagoval po svém (tedy kvazifigurativně) na vlnu materiálové abstrakce v cyklech Sprituálů, Monologů a Materializací (1963–1965). Podruhé téměř souběžně cyklem Klíče (1963–196), kdy vědomě a filozoficky originálně navázal na odkaz Mondrianův. Za třetí závažný příspěvek lze pak považovat malířovu tvorbu z posledních let, kdy jeho plátna poprvé po více jak pětašedesáti letech různých experimentů, zjevných vrcholů, ale i nezdarů, doslova vybuchují jako petardy a přitahují diváka svou plodivou energií. Publikace k první velké retrospektivní výstavě malíře a kreslíře Radoslava Kutry. Autor patřil v šedesátých letech minulého století k významným postavám olomoucké kultury. Po jeho odchodu do švýcarského exilu v roce 1968 však jeho bohatá tvorba pro širokou veřejnost pomalu upadala do zapomnění. Poprvé ji českému publiku po letech vynuceného mlčení připomněl v roce 1991 v někdejším Kabinetu grafiky Pavel Zatloukal. Od té doby se však Kutrova tvorba rozrostla o další pozoruhodné polohy. Nehledě k tomu, že se v Olomouci díky pomoci autora a rodiny podařilo poměrně nedávno objevit významný konvolut jeho prací na papíře z období 40.–60. let, které podstatně přispěly k poznání malířova tvůrčího vývoje. Radoslav Kutra, žák Vlastimila Rady, se v úhrnu svého dosavadního díla podílel na řešení aktuálních problémů, kterými se zabývali či zabývají umělci na východ i na západ od našich hranic, nejméně třikrát. Poprvé to bylo v první polovině 60. let, kdy malíř coby bytostný figuralista reagoval po svém (tedy kvazifigurativně) na vlnu materiálové abstrakce v cyklech Sprituálů, Monologů a Materializací (1963–1965). Podruhé téměř souběžně cyklem Klíče (1963–196), kdy vědomě a filozoficky originálně navázal na odkaz Mondrianův. Za třetí závažný příspěvek lze pak považovat malířovu tvorbu z posledních let, kdy jeho plátna poprvé po více jak pětašedesáti letech různých experimentů, zjevných vrcholů, ale i nezdarů, doslova vybuchují jako petardy a přitahují diváka svou plodivou energií.