Měl (a chtěl) by být vlastencem, příkladným to důstojníkem. Chtěl (a měl) by být otcem a manželem starající se v době války. Jenže je především ubohým feťákem... Ve větší či menší míře se každý druhý komentář/recenze otře o to, že to jsou "takové jakože polské Laskavé bohyně". Tedy na jednu stranu vzbuzení zájmu již jen tím, že se to připodobňuje k jednomu z nejzásadnějších románů nového tisíciletí (kterým to navzdory svým problémům nesporně je) a na druhou stranu se tomu rovnou nastavuje stěží dosažitelná laťka, protože i sebelepší dílo takovému statusu nemůže dostát.

Ke cti Twardochovi slouží, že jakkoli v tom případný vliv Laskavých bohyní třeba i rozpoznat lze (a to opravdu lze; speciálně v druhé polovině), tak to má dostatečně vlastní ksicht, styl(izaci) a jazyk, aby to nešlo odpálkovat jako pouhou napodobeninu. Zdejší mix Bukowského, Littella, Haška, Palahniuka, Gombrowicze a především samotného Twardocha je totiž natolik specificky přetaven v neuroticky nasrané pragmatické antivlastenecké vychcánkovství, že jakkoli to nebude šálek kávy pro každého, tak bych se nebál odhadnout, že pro leckoho to naopak bude právě ten jeho šálek kávy. I literárně je to rozhodně unikum; z oné "naspeedované" tsunami slov tu a tam vyplují na hladinu některé obraty a slovní spojení hraničící s čirou genialitou (všechna čest překladateli), na druhou stranu to sebou nese (jakkoli záměrné) tlachání o ničem. Lehké čtení to ovšem není, jelikož se kolikrát v rámci jednoho odstavce přejde z pohledu Konstantina do "pohledu" Polska na Kosťu a zpět. schovat popis