Jan Králík

1954

Snem Jana Králíka bylo stát se žurnalistou. A i přes to, že mu režim házel klacky pod nohy, seč mohl, svůj sen si vyplnil. Několikrát nebyl z politických důvodů přijat na Katedru žurnalistiky Univerzity Karlovy. Začal tedy pracovat nejdříve jako pomocník ČTK a následně se stal redaktorem v prestižním časopise Svět motorů. Ke studiu žurnalistiky se tak nakonec dostal už jako zkušený redaktor. Jeho velkým koníčkem se stala historická jízdní kola. Je obnovitelem Českého klubu velocipedistů a pořadatelem nejrůznějších zájmových setkání a výstav. Proslavil se jako jediný československý novinář, který se stal přímým účastníkem legendární rallye Paříž - Dakar. Je autorem knih „Peklo zvané Paříž - Alžír – Daka“, „L&K - Škoda 1895-1995 I. díl. Laurin & Klement jest nejlepší známkou svět“ nebo „Utajené projekty Škoda“.

Zobrazit více

Recenze knih autora


Obrázek knihy
RNDR.Mgr.Přemysl Stejskal napsal/a o Zmizelá Praha-Automobily a motocykly
Ulice dnešní Prahy si bez dopravního ruchu dokážeme představit jen těžko. Statisíce jedoucích i stojících vozidel nejrůznějších značek, typů a velikostí patří již neodmyslitelně ke koloritu města. Narůstajícímu provozu se přizpůsobují stávající komunikace, budují nové, zdokonalují řídící systémy i bezpečnostní prvky. Díky novináři a publicistovi Janu Králíkovi a již osmému svazku z edic... číst celée Zmizelá Praha, který před nedávnem uvedlo na trh nakladatelství Paseka, mají však nyní všichni nadšenci motorismu ... a nejen ti ... ojedinělou možnost vydat se proti proudu času do dob dávno minulých, do dob, kdy Automobily a motocykly, řečeno slovy autora, genia loci Prahy teprve utvářely. Na dvě stě černobílých snímků, pocházejících ze sedmnácti archivů a soukromých sbírek, dalo vzniknout další fotografické publikaci o Praze, z níž je tentokrát cítit vůně spalovacích motorů. Od Benzova „kočáru“, obrazově několikrát zachyceného v okolí Pražského hradu na konci 19. století, dělí poslední snímky z okrajových částí města zhruba osm desetiletí. Hodnota shromážděných fotografií však zdaleka nespočívá jen v jejich stáří. Přestože u většiny z nich se jejich tvůrců nedopátráme, pár věhlasných jmen zde přece jen objevíme: Rudolf a Jaroslav Bruner-Dvořákové, Zikmund Reach, Josef Vojta, Antonín Alexander, Jan Posselt a dokonce i Josef Sudek. Někdy šlo fotografovi o zachycení konkrétního automobilu či motocyklu, jindy tvořilo vozidlo spíše kulisu k vzácné historické události, v souvislosti s níž byl záběr pořízen. S reklamními snímky či fotografiemi z výstav, jejichž účelem bylo v prvé řadě zvýšit prodej té které značky, tak ostře kontrastuje několik autentických záznamů, jako např. návraty prezidentů Masaryka a Beneše z exilu do vlasti či vítání význačných státních návštěv obyvatelstvem v ulicích. Pozornosti autora neunikla ani samotná dopravní infrastruktura a vše, co s motorismem v hlavním městě v průběhu let souviselo. Díky tomu má čtenář možnost nahlédnout do továren, prodejen, dílen a autoopraven, garáží, tunelů, pod střechy čerpacích stanic i do míst, kde bychom dnes automobilový provoz už hledali marně. Dávnou minulostí jsou stanoviště pro řízení dopravy uprostřed rušných křižovatek či nad nimi, betonové povrchy silnic, ale naštěstí také tanky v pražských ulicích. K nepoznání se změnily sanitky, hasičská vozidla, čistící technika, vojenské automobily, vozy bezpečnostních sborů, taxíky i letištní autobusy. Většinu kdysi slavných značek, jejichž stroje se proháněly metropolí na Vltavě dlouhá léta, nenávratně odvál čas. Napříč historií motorismu se však jako červená nit vine bohužel také fenomén dopravních nehod. Proto ani tuto méně příjemnou stránku provozu na pražských komunikacích nemohl Jan Králík pominout a několika takovými událostmi ji připomíná. Kromě toho je kniha doslova nabitá zajímavostmi, a to jak v samotné obrazové části, tak v úvodu. Dozvídáme se, mimo jiné, kdy došlo k první policejní registraci automobilu, že už v roce 1906 vznikl předpis pro jízdu po Pražském hradě, odkdy se píše historie autoškol v Praze, jak to bylo s přidělováním poznávacích značek, kdy začala být vedena statistika vozidel, jaký byl prvorepublikový trend, že první semafor se objevil už v roce 1927, proč došlo k přechodu z levostranného na pravostranný provoz v Praze o něco později než v ostatních částech Protektorátu, a mnoho dalších informací, které bychom v takto ucelené formě jinde hledali jen velmi těžko. Fotograficko-historickou hodnotu publikace ocení zajisté také obdivovatelé a znalci staré Prahy, jimž se vedle ulic a náměstí otvírají i pohledy do velmi nevšedních míst, která by si s motoristickou minulostí možná ani nespojili. Přiznejme si: kdo z nás tušil, že ve Valdštejnské jízdárně fungoval svého času autoservis s prodejnou ojetých vozů? O automobilových dílnách a garážích ministerstva pošt a telegrafů v areálu Vyšehradu ani nemluvě. Líčení až neuvěřitelného osudu karoserií tamních prvních poštovních autobusů také tak trochu napovídá, že Králíkovy Automobily a motocykly budou jistě plné i mnoha téměř zapomenutých a přitom napínavých příběhů Zmizelé Prahy. Otištěním několika snímků ze závodního prostředí předkládá navíc autor čtenáři malou pozvánku, kterou naznačuje, že téma rychlých kol není z jeho strany v populární ediční řadě ještě ani zdaleka vyčerpáno.
20/04/2021
Obrázek knihy
RNDR.Mgr.Přemysl Stejskal napsal/a o Zmizelá Praha-Automobilové a motocyklové závody
Ten, kdo na knižních pultech zhruba půl roku po vydání Automobilů a motocyklů objevil Automobilové a motocyklové závody, byl jistě pln zvědavosti, zda a do jaké míry bude druhá Králíkova publikace v pasecké edici navazovat na svou starší sestru. A možná nejen na ni. Ale pojďme pěkně popořádku. Jako obvykle je kniha rozdělena na dvě části – textovou a obrazovou, resp. fotografickou. Ješt... číst celéě než se však začteme do historie motoristických sportů v Praze, neubráníme se při zběžném listování prvnímu srovnání. Zatímco Automobilům a motocyklům jednoznačně dominoval oddíl s fotografiemi, tentokrát je předem zřejmé, že poměr sil bude vyrovnanější. Patnáct kapitol na více než padesáti stranách svědčí o mnohem širším informačním záběru úvodu, než má u předcházejícího titulu stať Automobily v Praze. Už první řádky jsou toho dokladem. Na nich se autor překvapivě vrací až do osmdesátých let 19. století, do doby velocipedů a prvních cyklistických závodních okruhů. Své rozhodnutí odchýlit se od původního programu sice hned vzápětí náležitě zdůvodňuje, i tak se ale neubráníme dojmu, že se toto téma trochu „bije“ s Míkovými Sporty a sportovišti, vydanými v roce 2011. V duchu hesla „na počátku bylo kolo“ se ocitáme nejprve na vojenském cvičišti v Karlíně, o něco později na dráze u Výstaviště a nakonec v žižkovské Ohradě. Teprve další statí, věnované Bubenské dráze, nacházející se v letech 1896–1904 v prostoru dnešního Strossmayerova náměstí, pomalu vstupujeme, nikoli ovšem natrvalo, do světa motorů. Pokud Králíkovo líčení počátků cyklistického sportu v Praze tvoří jakýsi informační doplněk toho, o čem pojednal již dříve Zdeněk Míka, pak o pražských automobilových a zvláště pak motocyklových sportovních akcích platí, že zde se již motoristický novinář pohybuje na poli neoraném, tematicky dosud komplexně nezpracovaném, jež je mu zároveň celoživotním koníčkem. Fanouškové motoristických sportů si díky tomu mohou vybrat ze skutečně pestré palety nejrůznějších typů soutěží a akcí, které se kdy, ať už přímo na území hlavního města, v jeho bezprostředním okolí, či zkrátka jen v nějaké souvislosti s Prahou, konaly, od „klasických“ silničních závodů a jízd na okruzích (včetně ploché dráhy), přes závody do vrchu, velmi náročné zimní i noční orientační soutěže, speciální jízdy za motorovými vodiči, hvězdicové jízdy, závody Dvěma směry, „military“, Tourist Trophy, Cross Country Trial, Formule 3, sajdkárkros a stadionkros, až po závody nákladních automobilů v rozvozu stavebního materiálu. Opomenuty nezůstaly ani svého času tolik oblíbené Dny rekordů, Soutěže spolehlivosti či krasojízdy květinami ověnčených vozidel. Dodnes se u nás pod názvem Economy Run pořádají soutěže o nejnižší spotřebu, zpočátku určené pouze pro novináře. Praha se nejednou stala rovněž startovním a cílovým místem úspěšných výprav do dalekých zemí a kontinentů i cest kolem světa, při nichž rozhodně nechyběl adrenalin. Leckterý čtenář se možná poprvé seznámí s významem indického termínu gymkhány v motoristickém žargonu a také pozná, jak probíhaly tzv. Hony na lišku. Historické putování sportovními disciplínami je mnohde proloženo poutavými reportážemi z průběhu jednotlivých podniků a nezřídka nahlíží Jan Králík i do soutěžního zákulisí – pozastavuje se nad účastí i sledovaností akcí, fascinuje ho měřicí technika, zaznamenává rychlostní rekordy, zajímají ho ceny pro vítěze a nevynechává ani věčné téma bezpečnost tratí. Patří-li ženy za řídítky i volanty pekelných strojů k těm příjemnějším stránkám motoristického sportu, pak jeho odvrácenou tvář připomínají jména Čeňka Junka, Jiřího Kristiána Lobkowicze a několika dalších v knize uvedených, kteří v touze po co nejlepším umístění ztratili na tratích své životy. Ale soutěžení – to nejsou jen závodníci a rychlá kola. Důležitou roli vždy sehrávalo také organizační zajištění, jehož dějiny se v Praze začaly odvíjet rokem 1904. Zde se už pohybujeme v širším historickém rámci. Autor si všímá politického, ekonomického i sociálního kontextu konání a potažmo i absence motoristických soutěží v jednotlivých obdobích hektického 20. století. Popisuje problémy, s jakými se motocyklový a automobilový sport potýkal, přičemž na konkrétních příkladech akcentuje, jak silně i do tohoto zdánlivě apolitického a nevinného lidského činění zasáhla nesvoboda. Zatímco Janákova budova Autoklubu v tehdejší Lützowově ulici, dokončená v roce 1929, reprezentuje vrcholící rozmach, Národním sportovním klubem 7. září 1941 otevřená cyklistická dráha na Třebešíně je symbolem útlumu a retardace, doby, kdy motory znovu nahradila síla, přenášející se skrze pedály jízdních kol. Bizarní situace po druhé světové válce, kdy se v Československu prodával benzín za nejvyšší cenu na světě a osobní automobil byl pokládán za buržoazní luxus, vedla nejprve k nesmyslnému omezení „nehodnotných“ sportovních akcí a posléze do úplné mezinárodní izolace našeho motoristického sportu. Změna v nazírání na jeho poslání v duchu branné výchovy obyvatelstva se odrazila i v nové organizační struktuře. „Panský“ Autoklub nahradily orgány Svazarmu, když už předtím byl měsíčník Auto, vycházející od roku 1913, vystřídán tendenčním čtrnáctideníkem Svět motorů. Navzdory letargii a zmaru poválečného motocyklového a především automobilového sportu se však snaží Jan Králík uzavřít své vyprávění v polovině padesátých let konstatováním, že vývoj směřoval k lepšímu. Postupně totiž docházelo (často samozřejmě pod jinými názvy) k obnově některých tradičních již před válkou zavedených podniků, což umožnilo vyprofilování nové generace špičkových závodníků. Pohledem do nových, neobvyklých a z dnešního hlediska až neuvěřitelných lokalit (Vyšehrad, Prokopské údolí, Radotín, Šárka) chronologický výčet pražských motoristických akcí končí. I přes místy možná trochu jednotvárné čtení umožňuje obsáhlý text každému udělat si přehledný a komplexní obrázek toho, jak se v Praze soutěžilo na jednostopých i dvoustopých strojích poháněných spalovacími motory. Následuje část obrazová, jejíž největší slabinou, jak sám autor v posledním odstavci úvodu přiznává, ač to zní neuvěřitelně, je Praha. Hlavní město, coby pozadí, se opravdu na sportovních momentkách téměř neobjevuje. A je to pochopitelné. Zarážející je ovšem fakt, jaké množství z celkem 213 snímků z let 1899–1965 vlastně vůbec na území Prahy nevzniklo. Kbely, Radotín, Zbraslav i Počernice se k ní připojily až později, mimo časový rozsah knihy, nemluvě o Úvalech, které jsou samostatnou obcí dodnes. Ani argument, že se jedná o Prahu v dnešních hranicích, tedy zřejmě zcela bezezbytku neobstojí. Nuže oprosťme se od této jinak naprosto klíčové skutečnosti a začněme procházet místy spojenými s řevem motorů, svištěním gum a kouřem z výfuků. Avšak hned první záběr – pohled na jezdce z Klubu velocipedistů z roku 1883 – vzbuzuje poněkud rozpaky. Měl být asi jakousi třešničkou na dortu, ale spíše působí dojmem, že tu Jan Králík opět soupeří se Zdeňkem Míkou, když se snaží ukázat, že je to právě on, kdo má ve své soukromé sbírce cyklistickou fotografii staršího data. Ale to do Automobilových a motocyklových závodů opravdu nepatří. À propos: o co lépe by se pod pořadovým číslem jedna vyjímalo patrně první v Čechách zkonstruované motorové kolo, snímek, kterému na rozdíl od velocipedistů nechybí přesná lokalizace! Ale tak i tak, nyní už konečně míříme na start. Zbraslav, Letná, Kbely – to jsou začátky. Později se přeneseme na Strahov a před klubový dům do dnešní Opletalovy ulice. Zavítáme i do nuselské Jawy, karlínské Pragovky a k Walterovi do Jinonic. Budeme svědky několika šťastně dopadnuvších nehod a podíváme se i do tváří známých osobností – svérázného Saši Kolowrata, redaktora Národní politiky Jaroslava Kalvy, „táty Indiánů“ ing. Františka Maříka, Rudolfa Vejtruby, továrníka Vítězslava Kumpery, manželů Junkových, Bohumila Turka, ing. Hugo Rosáka, Ladislava Nerada, Jana Lucáka a mnoha dalších, kterým vůně pohonných látek nikdy nebyla cizí. Řada fotografií navíc pochází ze soukromých sbírek závodníků – Saši Klimta, Josefa Fojtíka, Františka Höffera, Vladimíra Hubáčka. Asi nejcennějším kouskem otištěným v knize je letecký pohled na dráhu na Letné, pořízený neznámým autorem v roce 1922. S ním je spojen i zajímavý historický komentář. Nějaké ty „kulisy města“ najdeme na momentkách z několika ročníků závodu do vrchu Zbraslav-Jíloviště. Pár záběrů také hezky dokumentuje dobovou reklamu. Zatímco z prázdného stadionu na Třebešíně (1934) je cítit jistá nostalgie, trojice snímků z počátku šedesátých let v samotném závěru publikace je vzácná tím, že vznikla v prostoru, který krátce poté zaplavila voda Hostivařské přehrady. Bohužel jen u pouhých třiceti fotografií z celkového počtu víme, čí byla ruka, jež tiskla spoušť. V tomto ohledu je naprostou raritou Sitenského Šárka z roku 1952. Škoda že se Janu Králíkovi nepodařilo do obrazové části vložit také nějaké mapy závodních tratí. Možná mohla být kniha dotažena i časově o něco dále než do roku 1965, podobně jako Automobily a motocykly, třeba až do osmdesátých let. Asi by pak musela být zapojena do hry i barevná fotografie, ale to, jak dokázala Pavla Státníková ve svých Povodních a záplavách, není žádný prohřešek. Jistě by tomu tak nebylo ani na úkor rozsahu, kdyby se v některých případech neobjevoval tentýž stroj nebo skupina vozidel při jednom motoristickém podniku na téměř stejném místě tolikrát. Je to však věc názoru, která nemění nic na skutečnosti, že Automobilové a motocyklové závody dovedou bezesporu každého, komu se dostanou do rukou, přenést na pár chvil do svérázného světa plného touhy zvítězit a pokořit technikou čas i fyzikální síly, do světa spáleného benzínu a oleje, prachu, blátivých cest i terénních překážek, do světa rychlostních rekordů, vytrvalosti a pevných nervů. I Praha byla kdysi součástí tohoto světa, mnohem více než je tomu nyní. Když v roce 1935 dojížděli účastníci soutěže 1000 mil československých od letmého cíle závodu, nacházejícího se u akcízu na okraji Žižkova, volným tempem a za plného provozu k budově Autoklubu do centra města, netrvalo to nikomu z nich déle než osm minut. Zdolat tento úsek v tak krátkém čase dnes, při současných rychlostních omezeních, semaforizaci a hustotě provozu, by už byl skutečně sportovní výkon…
20/04/2021